Berger Augustin (Rasesbergr)
baletní mistr, choreografSvětově významný baletní mistr a choreograf. Působil např. Metropolitní opera NY, v ND Praha 30 let.
V Boskovicích na náměstí v domě č. 4 zvaném U Kožoušků, jinak též Strašidelném domě, se 11. srpna 1861 narodil chlapec, jehož jméno se stalo ve světě pojmem.
Augustin Berger, vlastním jménem Razesberger, slavný boskovický rodák, jako baletní mistr a choreograf šířil slávu naší vlasti daleko za hranicemi. Otec A. Bergera byl rukavičkář a bandažista. Oženil se s dcerou kunštátského měšťana a řezníka Slezáka. Jejich syn Augustin měl nejen velké nadání pohybové, ale i jazykové, ovládl perfektně několik evropských jazyků. Jeho baletní umění bylo oceněno nejvyššími řády. Deset let působil ve Dvorní opeře v Drážďanech. Hostoval na scénách největších evropských divadel a v Metropolitní opeře v New Yorku. V Národním divadle v Praze působil 30 let.
I když A. Berger dosáhl světového jména, nikdy nezapomněl na náš kraj a rád se sem vracel. Naposledy navštívil Boskovice se svojí manželkou v roce 1944.
Bergerovo vyprávění zapsal Ladislav Hájek a vznikla tak jedinečná memoárová kniha pod názvem Paměti Augustina Bergera s podtitulem: choreografa a baletního mistra Národního divadla v Praze a několika světových scén. (Vydalo nakladatelství Orbis, 1942.)
Na ukázku uvádíme úryvek z této knihy.
V teatro salone Italiano.
Ředitelství jménem Eugenia Averina oznamovalo skvělé představení. Na programu byli uvedeni mimové Pietro Barbarani, Lorenzo Chiarini a četní jiní mimové, dva baletní mistři Giovanni Butturini a Giovanni Martini, nejlepší tanečník DarioFissi, 32 tanečnic... Ustrnul jsem. Dvaatřicet členek baletního sboru! České divadlo na hradbách mělo všeho všudy jen dvanáct baletek. Jaká je to asi krása! Má touha po divadle se znovu ozvala.
Stál jsem nad obvyklým plakátem tak zamyšlen, že jsem ani nepozoroval elegantního pána, který vyšel právě z divadla a všiml si mého zájmu o plakát. Stál za mnou a znenadání se mne německy zeptal, co mě na plakátu tak zajímá.
Obrátil jsem se a pohlédl, na něho. Rázem mi byl nějak sympatický. Líbila se mi jeho elegance, ba líbil se mi i jeho cylindr. Zdálo se mi, že je poněkud podoben mladistvému Seifertovi, jehož jsem viděl hrát na hradbách a jehož jsem si zamiloval.
Pán se na mne usmíval, vzbudil mou důvěru, proto jsem mu zcela nebojácně odpověděl: „Udivuje mě, že Teatro salone italiano má dvaatřicet tanečnic, tolik mimů a dva baletní mistry. Učil jsem se u baletní mistryně slečny Hentzové v českém divadle na hradbách, také jsem tam tančil, ale mají všeho všudy jen dvanáctičlenný balet“.
Pán se usmál. „Tak ty ses učil tančit, a dokonce jsi i vystupoval v aréně na hradbách, to se tedy pojď podívat do divadla, kde je právě velká zkouška, ať něco vidíš“, a otvíral dveře do divadla.
Pohleděl jsem na něho a zaváhal:
„Nemám kdy. Spěchám domů na oběd a hned po obědě musím zase do xylografie, kde jsem praktikantem.“
„Ale na oběd máš dost času a xylografie ti taky neuteče, pojď, něco uvidíš.“
Vzal mě za ruku a vtáhl mě dovnitř.
Užasl jsem. Byli jsme v předlouhém hledišti, jehož první pořadí po obou stranách se celé skládalo jenom z lóží. V táhlém přízemí stály za sebou v řadách stoly a u jeviště byly také v přízemí asi čtyři lóže.
Na ohromném jevišti v popředí dlouhého prostoru se hemžily baletky v krátkých cvičebních sukénkách, mezi nimi se procházel pán s černým knírkem a s holí v ruce, druhý mladý muž byl v dresu a v krátkých kalhotách; byl to Martini, jenž byl potom mým baletním učitelem. U jeviště v orchestru hrál pianista, houslisté a kapelník dirigoval při zkoušce hudbu k tanci.
Šli jsme dlouhým parterem k jevišti. Můj průvodčí, elegantní pán v cylindru, zvolal: „ Eugenio!“
Na to zvolání se zdvihl pán v cylindru, sedící za orchestrem v parteru, a ohlédl se na nás. Byl bych málem vykřikl úžasem nad jeho zjevem. Lekl jsem se, že je to Napoleon III., jehož obrázky jsem vždy s velkým zájmem prohlížel v časopisech po francouzsko-německé válce u strýčka Josefa na Malé straně.
Hleděl na nás celý Napoleon III. Tytéž kníry, brada, týž výraz tváře. Šel nám v ústrety až doprostřed sálu.
Můj průvodčí hovořil s ním italsky. Pochopil jsem z posuňků, že se jeho řeč týká mne. Můj elegantní průvodčí se obrátil zase náhle ke mně a řekl: „ Teď tě představím řediteli divadla, panu Eugeniu Averinovi.“
Ukázal na pána, který jako by byl Napoleonu III. z oka vypadl. Pan ředitel si posunul cylindr s čela do týlu, usmál se na mne a řekl: „Tak ty jsi tanečník?“
Pohlédl jsem na něj a odpověděl nesměle: „ Já, prosím, nevím. Teď jsem xylografickým praktikantem, ale učil jsem se tančit v baletní škole českého divadla.“
„Tak? A také jsi vystupoval?“ otázal se mě ředitel se zájmem.
„Ano, tančil jsem mouchu ve Flik a Flok a dráteníčka v Popelce a jiné menší úlohy v aréně na hradbách ....“
Po mých slovech vzal mě ředitel za ruku, usmál se na pána, jenž mě k němu přivedl, vedl mě k jevišti. Když jsme byli už skoro u jeviště, na němž cvičily baletky, zvolal: „Butturini, finite!“
A rázem hudba ustala, na jevišti byl přerušen tanec a pán s černým knírem a holí v ruce se na jevišti obrátil k řediteli divadla.
Hleděl jsem na pódium.
Ředitel Averino ukázal na mne: „Vedu tady hocha, Butturini, ukáže nám, co umí.“ Mně řek: „Umíš-li skutečně něco, budeš tančit v divadle s mou dceruškou.“
Byl jsem jako v „Jiříkově vidění“.
Ředitel mne převedl po můstku přes orchestr na jeviště, na němž všichni stáli a zvědavě na mne hleděli. Mé nitro zalila radost. Stál jsem zase na jevišti a mezi tolika baletkami. Nechtěl jsem ani svému zraku věřit. Také oba baletní mistři, Butturini s holí a Martini v dresu a krátkých kalhotách, prohlíželi si mě se zájmem.
Na jeviště přiběhly ještě jiné baletky a všechny se pásly na rozpacích kloučka, který si myslí, že umí tančit.
Ředitel zavolal i své děti. Na jevišti se objevil jeho syn Vilém Averino; byl asi o rok dvě léta starší než já a tančíval se svou sestrou Mariettou, asi šestnáctiletou světlovláskou, která také stála na jevišti se svou asi o rok mladší sestrou Alexandrou, brunetkou. V rodině brunetce říkali Šura. Jejím tanečníkem měl jsem býti já.
„Tak, svlékni si kabát,“ vyzval mne ředitel, „a ukaž nám bez rozpaků a bázně, co umíš.“
Uposlechl jsem a rozhlédl jsem se po všech. Rázem jsem zapomněl na všechen svůj strach. Uvědomil jsem si, že na příštích okamžicích závisí celá má budoucnost. Teď, nebo snad nikdy....
Usmál jsem se na ředitele a začal jsem předváděti své umění, všechno, čemu jsem se v baletní škole u slečny Hentzové v aréně na hradbách naučil; předvedl jsem celý svůj exercis.
Všichni mě pozorovali s rostoucím zájmem. Ředitelovy děti hleděly na sebe, jako by chtěly říci: „Hleďme, co ten kluk neumí!“
Napoleon III. se usmíval, tanečnice mne obstoupily a také se na mne usmívaly, ale největší zájem o mne, jak se mi zdálo , projevoval mladý baletní mistr Martini -můj budoucí učitel tance.
Také elegantní pán, jenž mne do divadla přivedl, se na mne usmíval. Ředitel Averino přistoupil ke mně a vzal mě za ruku; „ Poslyš, hochu, pověs tu svou xylografii na hřebík, já tě přijmu. Jdi nyní pěkně domů a přiveď ke mně svého otce. Pohovořím si s ním o tobě. Dám ti třicet zlatých měsíčně a budeš denně vystupovat s mou dceruškou Alexandrou v tancích, kterým tě naučí baletní mistr Martini.“
Nechtěl jsem věřit svému sluchu. Svět se se mnou zatočil radostí nad takovým štěstím a nad tak nenadálým zájmem všech, kteří mne na jevišti obklopili.
... Tak jsem se stal členem Teatro salone italiano.
Příliš krátké štěstí Augustina a Giulietty Bergerových
Boskovický rodák Augustin Berger (1861 –1945) byl jedním z našich nejslavnějších tanečníků a průkopník v baletním oboru. Začínal jako 14-letý v aréně Na hradbách pod vedením F.F. Šamberka, následně odešel do Švédska, po 6 letech se vrátil opět do Prahy jako plně vyškolený tanečník, následuje Miláno, kde byl angažován jako první cizinec. V roce 1822 odchází z Italie do Prahy. V následující sezoně se pak stal na žádost F.A. Šuberta členem Národního divadla. Zde se pak ujal organizaci českého baletu a balení školy zde pak uvedl jeden z prvních baletů Exelsior, který měl velký úspěch. Před nacvičováním uvedeného baletu však bylo nutné přijmout prvotřídní sólovou tanečnici.
Ředitel ND Šubrt uvítal ve své kanceláři křehkou Italku a představil ji Augustinu Bergrovi. Jelikož s baletem začínal v Italském divadle Teatro Italiano, pozdravil Giuliettu její rodnou řečí. Překvapená primabalerína podala mladému baletnímu mistrovi ruku a věnovala mu okouzlující úsměv. Ve svých pamětech Berger vzpomíná:„Naše zraky se setkaly. Měla překrásné hluboké oči. Bylo v nich něco záhadného, jakoby v nich byl ukryt nějaký nevypověditelný smutek, vyjadřovaly však její krásnou duši , její lásku k umění a všemu, co dýchalo životem.“ Pro Augustina a Giuliettu , jak se ukázalo, to byl osudový okamžik.
V Giuliettě Paltrinieri získalo ND víc než prvotřídní tanečnici, našlo v ní svou novou hvězdu. Dokonalá, půvabná tanečnice, jakou si v ND už dlouho přáli. Při svých úchvatných výkonech působila étericky lehoučké bytosti, její tanec se podobal hravému letu motýlka . Byla miloučkou bytostí, okouzlující svým zjevem i uměním. Praha si balet zamilovala a s ním i něžnou italskou primabalerínu, její vystoupení byly provázeny nadšenými ovacemi. První kytici vhozenou na podium k jejím nohám věnovala zbožná Giulietta na oltář Pany Marie v nedalekém kostele sv. Vojtěcha. Sem posílala následně všechny další květinové dary , kterých obdržela za svého působení v ND nespočetně. Kde byla o ní řeč, tam zněla její chvála. Zklamala jen své ctitele kteří se snažili získat její přízeň. Giulietta se totiž tajně vdala ve svém zamilovaném kostele 5.5.1886 za baletního mistra Augustina Bergera.
Jen o 5 let starší Augustin miloval Giuliettu od první chvíle, kdy se na něho v Šubrtově kanceláři usmála. Když jednou při zkoušce Exelsioru zůstali v baletním sále sami, Augustin sebral odvahu a Giuliettu políbil. Z jejich nesmělých náznaků vytušil, že nedostane košem. Nemýlil se. Začali se spolu tajně scházet a Giulietta brzy otěhotněla. Když se tito dva zamilovaní lidé brali, byla již v šestém měsíci. Koncem července se novomanželům narodila dcera. Giulietta byla přešťastná, že je maminkou. Při křtu dostalo děvčátko jméno Angelína podle své kmotry, Giuliettiny přítelkyně a druhé jméno Boženka.
Když se v září se Giulietta vrátila opět na jeviště, byla uvítána bouřlivým potleskem a nevyhnutelnými kyticemi. Avšak začaly ji provázet záchvaty kašle, které ji trápily již i před narozením Boženky. Svého muže ujišťovala, že to nic není. Ale záchvaty kašle se zhoršovaly. I když ji to velice trápilo, musela odmítat vystoupení. Giulietta však tvrdošíjně odmítala navštívit lékaře. Na jaře 1889 se konečně podařilo ustaranému Augustinovi přimět svou ženu, aby na čas opustila divadlo a odjela na venkov na zotavenou. Augustin ji odvezl ke svým příbuzným na Moravu do Kunštátu plný naděje, že se zdraví Giuliettě v kraji jeho dětství navrátí.
Radost z uzdravení však byla předčasná. Na jeviště se vrátila svěží a plná síly jak se zdálo, 6. Srpna 1889. Obecenstvo nadšeně uvítalo návrat své hvězdy bouřlivými ovacemi a deštěm květin. Avšak, zdraví se vrátilo jen zdánlivě. 11. září 1889 tančila Giulietta Partrinieri Národním divadle naposledy.
Nad její nemocí už neuměl vyhrát ani slavný pražský doktor Thomayer. Na konci vyšetření odvrátil pohled a zašeptal: „Škoda.“Toto slovo Giulietta neznala požádala Augustina o vysvětlení. Neměl odvahu ji říci, že umírá.
Zemřela v náručí svého milovaného manžela. Bylo ji pouhých 23 let. Když umírala, po tvářích ji stékaly dvě velké slzy. O dva dny později její poslední cestu na Olšanský hřbitov lemovaly davy lidí a vzdávaly hold své milované tanečnici - první primabaleríně Národního divadla Giuliettě Partrinieri. Na hrobě má tento nápis:
Že růže v kráse žárlit mohla na ni
a fialky že zvaly ji svou paní,
tak umřela, jak v máji kvítek zvadá.
Ó ty, kdo stavíš tady svoje kroky,
přej dceři jihu ten klid přehluboký,
jejž v druhé vlasti nalezla tak mladá.
Kde jinde než v divadle a baletu by Augustin Berger hledal útěchu ve svém nesmírném žalu. Po smrti své milované ženy inscenoval v Národním divadle mnoho baletních představení. A balet pod jeho vedením dosáhl velkých úspěchů. Přesto neodolal nabídce a v roce 1900 odchází z Národního divadla. Působí v Drážďanech, Londýně, Petrohradu. Posledním působištěm v cizině se stala Metropolitní Opera v New Yorku, kde působil v roce 1923 až 1932.
Baletnímu umění se krátce věnovala i jeho dcera Boženka, ale především jeho vnuk Jaroslav Berger, který působil jako sólista v Národním divadle v Praze a později v Německu a ve Švýcarsku, kde zůstal a podle jeho dcery velice těžce nesl, že nemohl v dobách totality navštívit Prahu. Jaroslavova dcera, pravnučka Augustina Bergera se často místo svého tatínka vrací do Čech a navštěvuje – jak říká hrob své pramaminky a pratatínka. Hrob, který byl zanedbaný nechala opravit a je na něm nově busta Augustina Bergera. Členové Klubu přátel Boskovic položí 1. května kytici na hrob Augustina a Giulietty jako vzpomínku na jejich krátké štěstí.