Klub přátel Boskovic

Kovařík Karel

Narodil se 4. ledna 1901 v Deblíně u Tišnova, jako páté dítě listonoše a švadleny. Otec náhle zemřel, když bylo Karlovi 11 let. Proto se již ve svých 11 letech musel zapojit do práce, aby pomohl matce uživit rodinu a skromné živobytí. Pomáhal matce roznášet poštu, pracoval u sedláků a s nimi jezdil do Brna prodávat to, co se v Deblín dalo vyprodukovat.

Při jedné cestě do Brna si všiml inzerátu, který nabízel bezplatné vyučení kožešníkem, pouze za stravu. V učení zde byl bezplatně 3,5 roku. Ihned po vyučení jej však mistr propustil pro nedostatek práce. Pracoval tedy opět u sedláků v obci, v Kuřimi u velkostatku v lese apod. Po vojně pracoval jako kožešník u různých firem v Brně a Jindřichově Hradci. V roce 1925 nastoupil práci u firmy Karel Duchoň, kožešník v Boskovicích. Tak přišel do Boskovic, kde již zůstal natrvalo. Čas pracoval v konfekční továrně Bratři Ticho a od roku 1931 jako dělník ve skladu firmy František Sláma, stavitel v Boskovicích. V této firmě pracoval pak v různých funkcích přes skladníka až po vedoucího pily od jejího znárodnění až do odchodu do důchodu v roce 1961.

V Boskovicích se také oženil s Emilií Mezerovou, se kterou se seznámil v Sokole. Sokol byl pro Karla Kovaříka tím nejmilejším, co na světě měl. V Sokole byl od roku 1917. Začínal v něm nejprve jako cvičitel žactva a dorostu, později se stal po dobu 15 roků náčelníkem jednoty. V roce 1938 se zúčastnil cvičení mužů na X. Všesokolském sletu v Praze.

V době okupace, po rozpuštění Sokola se zapojil jako spojka do odbojové skupiny ČOS Jindra a udržoval spojení mezi Obcí sokolskou a Župou Krále Jiřího. Toto spojení bylo udržováno až do zatčení vedoucího skupiny. V roce 1942 se zapojil do odbojové skupiny na Boskovicku. Od roku 1944 organizoval zřizování revolučních národních výborů na Drahanské vrchovině a později také na Malé Hané. V roce 1945 spoluvytvářel revoluční národní výbor a stal se jeho předsedou. 5. května 1945 převzal jako předseda revolučního národního výboru správu města. Ještě v témže roce byl znovu zvolen předsedou Místního národního výboru, přesto, že byl bezpartijní. Byl jim až do voleb v r. 1946, kdy ve volbách zvítězili Národní socialisté a předsedou MNV se stal Jaroslav Chaloupka. V té době vstoupil Karel Kovařík do Sociální demokracie, která jej delegovala do rady MNV v různých funkcích. Po celou další dobu pracoval na MNV v různých funkcích, zejména významné bylo období, kdy byl předsedou komise pro výstavbu.

V roce 1945 se stal Karel Kovařík župním náčelníkem Sokolské župy Krále Jiřího v Boskovicích. Sokolstvo, jeho myšlenky a ideály byly mu nadevše. Sokolem žila celá rodina. Co práce pro Sokol vykonal, co času obětoval pro to, aby Sokol v Boskovicích a ostatních obcích žil, aby myšlenky Sokola přejímali i jeho členové, aby byli na svoji organizaci pyšní. Velkou ranou byl pro něj rok 1948. Ihned po XI. Všesokolském sletu v Praze začalo zatýkání a několik členů Sokola, které osobně znal bylo zatčeno. Následovalo rozpuštění Sokola. Karel Kovařík se nikdy s touto skutečností nesmířil. A když v roce 1968 svitla naděje, že Sokol znovu ožije, byl první mezi těmi, kdo se snažil o to, aby Sokol byl znovu tím, čím býval. Žel, nestalo se tak, neboť sovětské tanky zabránily nejen tomu, aby byl národ osvobozen, ale i tomu, aby Sokol mohl znovu žít.

Přesto, že se v Boskovicích nenarodil, měl toto město rád. V komisi pro výstavbu se snažil o to, aby město bylo stále hezčí. Byl jedním z iniciátorů budování amfiteátru letního kina, kde spolu s dalšími nadšenci byl denně v pilné práci. Podařilo se tak vytvořit dílo, které je dodnes chloubou města i předmětem obdivu návštěvníků Boskovic. Po jeho dobudování byl jedním z prvních, kdo se zasadil o pořádání Filmových festivalů pracujících, které měly zvuk po celé republice. Je dnes jen škoda, že se nedaří tento krásný amfiteátr naplnit diváky tak, jak tomu bylo dříve.

V roce 1977 těžce onemocněl, stále častěji pobýval v nemocnici. I ve své nemoci, i když určitě tušil, že je nevyléčitelná, zajímal se o dění ve městě, co se kde postavilo, opravilo a kde se co změnilo. Koncem února 1978, kdy už sám nemohl vůbec chodit, poprosil své dva syny, aby jej dovedli k oknu nemocnice, odkud je vidět na Boskovice. Na kostel a na Komenského ulici. To byl jeho poslední pohled na město, které miloval a se kterým se takto naposledy rozloučil. Krátce nato, 16. března 1978 zemřel.

Čas pokročil, doba se změnila, všechno je dnes jinak. Žije jeho milovaný Sokol, jeho milované město se vymaňuje ze šedi a ponurosti a stává se krásnějším.

Heslem Karla Kovaříka bylo: „Ni zisk, ni slávu, je jen jedna čest… (XI. Všesokolský slet, skladba mužů, epilog). Tím se řídil po celý život. Nikdy neudělal nic pro zisk, ani pro svou slávu. Ti, co si na něho vzpomenou v dnešní době a znali ho, to vědí. A jim všem jistě byl Karel Kovařík příkladem obětavého a pracovitého člověka, který celý svůj život obětoval prací pro společnou věc.