Kubín Otakar
malířVýznamný malíř, známý po celém světě pod jménem Coubine, které je francouzským přepisem jeho českého příjmení.
Přes dlouhá léta strávená v cizině Kubín nikdy nepřestal milovat svou vlast, svoje rodné město, i když trpce nesl různá příkoří, kterých se mu od zdejších představitelů dostalo. Už v roce 1912 byl jeho plakát tehdejší krajinské výstavy v Boskovicích - už vytištěný - prohlášen za nevhodný a nahrazen plakátem jiného výtvarníka.
Přesto chtěl Kubín vyhovět prosbě pořadatelů výstavy a obeslat ji svými obrazy. Jeho podmínce ( jak vyplývá z kopie dopisu), zakoupení některého exponátu, pořadatelé nevyhověli a tak Kubín roztrpčen do Francie. V roce 1951 se vrátil do vlasti, kde mu byly slibovány různé pocty a především místo profesora na Akademii výtvarného umění v Praze. Z nabízené profesury nakonec nikoli Kubínovou vinou sešlo a Kubínovy pedagogické plány se neuskutečnily. Také nabídka vytvořit v jeho provensálském sídle středisko pro mladé české výtvarníky byla nakonec odmítnuta. Kubín očekával titul národního umělce, ale místo toho mu byl udělen pouze titul zasloužilého umělce. Jak si této pocty Kubín vážil je vidět z faktu, že diplom o udělení tohoto titulu Kubín ani nepřevzal, byl nalezen v archivu odboru kultury rady ONV v Blansku až v roce 1990.
Otakar Kubína se přesto usadil na třináct let v Československu. V zimních měsících bydlel v Praze ve starém činžáku bez výtahu, pro letní sídlo dal přednost Boskovicím před možností bydlet na zámku v Telči či na Hluboké a jinde. Jaké bylo asi jeho zklamání, když svoje věci musel nastěhovat - byť podle prohlášení představitelů města jen prozatímně - do nízkého domku pana Krále v Traplově ulici bez jakéhokoliv vybavení nejen komfortního, ale vůbec standardního vybavení. Zachovala se poměrně četná korespondence Otakara Kubína týkající se jeho zájmu bydlet v Lindově domě na náměstí. Jednání se táhlo od podzimu 1953, teprve 6. září 1955 byly Kubínovy věci přestěhovány z Králova domku, kde je plíseň značně poškodila, do jednopokojového bytu u Lindů a v roce 1956 (13. června) píše roztrpčený Kubín Lindovi: „Nenašel se pro mě byt za čtyři a půl roku“. Teprve po Lindově smrti obdrželi Kubínovi byt v rezidenci, který alespoň částečně vyhovoval jejich představám.
Přesto Kubín svoje Boskovice nikdy ze svého srdce nevystel, i když si čestného občanství, které mu zastupitelstvo udělilo, pranic nevážil a nešetrně s diplomem naložil. Když malíř odjížděl nazpět do Francie a tušil, že už se nikdy nevrátí, odkázal městu několik desítek obrazů, které zde za svého třináctiletého pobytu vytvořil. Škoda, že se dosud nenašla příležitost celý Kubínův odkaz Boskovicím vystavit pro širokou veřejnost. I když se město Kubínovi alespoň posmrtně odvděčilo vybudováním Památníku se stálou expozicí jeho děl, je zde vystaveno jen několik obrazů z mistrova posledního pobytu v Boskovicích. Umělečtí historikové je sice považují za umělecky málo významné, nicméně je to svědectví určité vývojové etapy malíře, který hledal po svém novou cestu k domovu, kterému se výtvarně takřka odcizil. I přes některé výhrady nesou tyto pozdní malby pečeť výtvarné poctivosti, ryzího srdce a čistého citu. Krajinomalby a zátiší, ale i některé repliky starších prací malované v ateliéru boskovické rezidence zpaměti mají nepochybně svou uměleckou hodnotu, která ovšem musí být posuzována samostatně, nikoliv jako organická součást Kubínovy tvorby francouzské.
A úplně na závěr: pro další Kubínovo výročí byl mohl být soustředěny a vydány tiskem vzpomínky jeho přátel, vrstevníků i ctitelů z řad výtvarných umělců, jako jsou např. Václav Fiala, Jiří Švensgbír, Vladimír Komárek a další.
Otakar Kubín na známce.
K výše uvedenému článku se vracíme připomínkou, že k výročí 25. roků od smrti Otakara Kubína, který zemřel 17. října 1969 ve Francii, že tento náš význačný rodák, světoznámý malíř a umělec Otakar Kubín byl zobrazen na československé známce. Pěknou emisi poštovních známek pod názvem Česká a Slovenská grafika vydalo v roce 1970, tedy necelý rok po umělcově smrti federální ministerstvo spojů v Praze. V této sérii je na známce o hodnotě 60 haléřů zobrazen portrét Otakara Kubína. Tato známka představuje celému světu současně dva význačné české výtvarníky. Autorem známky je totiž akademický malíř Václav Fiala. Známku i s obálkou prvního dne vyryl podle Fialovy předlohy rytec Josef Herčík.
Známka je pro naše město významné především v tom, že poprvé v historii československých známek je na ni zobrazen boskovický rodák a to dokonce jeden z nejslavnějších.
Památce Otakara Kubína, nejvýznamnějšího rodáka Boskovic
Stojíme v místech kde stával dům, ve kterém se Otakar Kubín 22.10.1883 narodil. Rozhodnutí stát se malířem nebylo pro jeho otce vítáno s nadšením, otec dopřál, aby Otakar byl učitelem jako jeho děda a přihlásil ho ve třetí třídě měšťanské školy na učitelský ústav v Brně. Otakar Kubín však s tím nesouhlasil. Pomohl rodinný přítel a boskovický rodák Vilém Dokoupil, který byl ředitelem kamenické školy v Hořicích a který poznal Otakarův talent. Přemluvil rodiče a ti pak souhlasili s tím, aby studoval na této škole v Hořicích. Po roce se Otakar Kubín přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde udělal zkoušku u Václava Myslbeka, ten jej na studia přijal. Dále pak studoval malířství u významných malířů jako byl Václav Brožík, Vojtěch Hynais a Hanuš Schwaiger.
Po absolvování Akademie se vrátil zpátky do Boskovic, začal malovat zdejší krajinu, V roce 1905 odchází do světa, do Antverp, Neapole a Říma. Po návratu domů si na zahradě svých rodičů postavil svůj první ateliér, zvaný Bouda. V roce se 1907 se zúčastnil významné výstavy OSMY v Praze a pak následovaly další výstavy. V roce 1912 se oženil a najednou se rozhodl, že trvale přesídlí do Paříže. Rozhodnutí do nebylo zrovna v té době nejšťastnější, počátky ve Francii byly dost těžké. Přesto se dokázal prosadit a již v roce 1914 měl Otakar Kubín v Paříži samostatnou výstavu. Po vypuknutí války byli manželé Kubínovi internováni v cizineckém táboře v Bordeaux. V té době paní Kubínová otěhotněla. Jejich syn Pascal však zemřel v r. 1919, paní Kubínová onemocněla, stěhují se proto do zdravějšího prostředí do Aptu v naději, že se zde paní Kubínová uzdraví. Ta však po několika měsících v roce 1920 zemřela. Za dva roky po těchto tragédiích, které Otakara postihly se oženil podruhé. Jeho druhou paní jsme pak vídávali v Boskovicích, když se malíř vrátil do Československa v r. 1951. Převážnou část svého života Otakar Kubín prožil ve Francii, kde maloval francouzské krajiny. Nikdy však nepopřel svůj původ a i přes dlouhý pobyt ve Francii zůstával českým umělcem. Nikdy ve Francii nemohl vymazat ze své duše znaky dané národní tradicí, výchovou v rodině a ve škole. A těmito vrozenými znaky naplnil své francouzské krajiny, což vystihli francouzští kritikové, kteří rozpoznali v jeho rukopisu slovanskou měkkost a citlivost. Důvody Kubínova odchodu do Paříže byly čistě umělecké a i když zde našel dobré podmínky pro svoji práci, nikdy nepotlačil vědomí příslušnosti k národu ze kterého vzešel.
Návrat domů v roce 1951 byl s úmyslem zůstat jeden měsíc. Pobyt si prodloužil na jeden rok, po uplynutí této doby přijal čs. občanství a rozhodl se pro trvalý pobyt. Toto rozhodnutí bezpochyby způsobily vzpomínky na mládí. V Boskovicích bydlel na rezidenci a maloval krajiny kolem Boskovic, Boskovice s touhou vyslovit jimi lásku k rodnému kraji. Moravská krajina není však tak sladká jako Provence, kde je obloha čistě modrá a kde je počasí příjemnější. U nás je podnebí drsnější, obloha temnější s obláčky a mraky. A na stárnoucího malíře stále úporněji působily vzpomínky na šťastnou dobu v Provenci, až ho donutily k návratu do Francie. Z Boskovic odchází v r. 1964 a tam v milované Provenci dokončil svou životní pouť 17. října 1969.
Po Otakaru Kubínovi zůstalo rozsáhlé dílo a jeho obrazy jsou po celém světě v galeriích, kde je lidé obdivují. Malíř dvou krajin které miloval. Obrazy z Provence ze kterých na nás dýchne teplo a vůně levandule. Z obrazů, které maloval ve své domovině , zvláště pak obrazy nádherných kytic voní po našem kraji.
Kytici květů mu věnujeme i my. Je to poděkování za krásné obrazy, kterém nám zanechal, které budou obdivovat i další generace. Boskovice našemu rodáku věnovaly tento památník. Je na místě jeho narození a v létě kvetoucí levandule připomíná všem kolemjdoucím jeho šťastné roky prožité ve sladké Provenci.
Proslov na Vzpomínkovém setkání u pomníku O. Kubína při příležitosti 40. výročí jeho úmrtí 16. října 2009.
Otakar Kubín - malíř
Otakar Kubín - Coubine se narodil v Boskovicích 22. října 1883. Českofrancouzský malíř, grafik a sochař, žák odborné školy sochařské v Hořicích a pražské Akademie výtvarných umění, aktivní účastník výtvarné skupiny OSMA. Od roku 1912 žil ve Francii, kde vedl zprvu těžký zápas existenční i umělecký. Nejdříve v Paříži (za první světové války dočasně internován v Bordeaux ), patvořil s přestávkami až do roku 1952 na jihu Francie v Provence. Od roku 1952 žil opět Československu a v listopadu 1964 se znovu vrátil do Simiane, kde 17. 10. 1969 zemřel.
Tolik velmi stručný životopis O. Kubína. Velmi podrobně o něm píše Jaroslav Jurek v publikaci Malíř světla O. Kubín, život - práce - dílo, vydané nákladem Vlastivědného muzea města Boskovic. Přetiskujeme z ní několik ukázek.
Mládí v Boskovicích.
O. Kubín se narodil v Růžové ulici č. 1, kde žil a vyrůstal v lásce rodičů a sester. Chodil do školy v rodném městě obklopeném lesy, na rozhraní Malé Hané a Horácka, s půvabnými rozhledy do malohanáckém roviny. Otcův záměr byl brzy jasný a uzrál v pevném přesvědčení, že ze syna bude učitel, půjde cestou svého děda, který měl tak pronikavé vychovatelské výsledky mezi vězni na brněnském Špilberku.
Když dozrál čas a Otoušovi bylo patnáct let, připravily mu jeho sestry studentský kufr na cestu do Brna. Ale on měl z toho velmi málo radosti. Toužil po kresbách a malování, po jiskřícím světle v kontrastech s temnými stíny. Ne, nepůjde na učitelský ústav do Brna, to raději skočí z okna, odejde z toho slzavého údolí. Sestry dole trnuly strachem, ale chlapce nedovedly uchlácholit. Hlavně, kdo byl proti tomu, aby byl malířem, byla jeho babička. Ta tomu bránila zuby, nehty. Proč?
Jednou v Brně v katedrále viděla na lešení malíře, který restauroval, nebo maloval velký obraz. Babička vzala brýle, aby všechno dobře viděla. A všimla si také toho, že měl malíř děravé boty. Od té doby o Otušově malování nechtěla ani slyšet.
Jak tak často v Kubínově životě, i tady sehrála šťastná náhoda svou rozhodnou úlohu.
Ve vrcholném okamžiku zasáhl vážený muž Vilém Dokoupil, ředitel odborné sochařsko-kamenické školy v Hořicích, spolužák Kubínovy matky Hermenegildy z boskovické školy a dobrý přítel rodiny a Boskovických vůbec. Jinochův pohnutý zápas rázem pochopil a přenesl své srdce na jeho stranu. Vedl pak s rodiči rozumnou řeč a nakonec je přesvědčil. Otuš půjde s ním na školu do Hořic, kde bude kreslit i modelovat jak hoch stále touží.
Tato náhoda přivedla dne 16. září 1898 Otakara Kubína do Hořic - prvního jeho studentského města. Vychodil s úspěchem první ročník, vstoupil do druhého ročníku a hospitoval v kreslení a modelování.
Nadcházel už třetí rok a žáka Kubína stále více vábily barvy a světlo více než hlína a kámen. Hledal a přemýšlel, jak z toho omylu ven, až vymyslel nemoc - na plících. Zašel k doktorovi Kofránkovi a chtěl na něm , aby mu tu překážku potvrdil - ale nevyšlo to. Lékař našel plíce zdravé jako zvon.
Kubín zkusil štěstí u doktora Erbana, jemuž se nakonec ze všeho vyznal. Papír od něho dostal (není totiž svědka, který by usvědčil Erbana z odepření služby), ale na nedostatečnost srdce. Jak by mohl s tímto útlým srdcem zvedat balvany a kopce hlíny? To uznali i Kubínovi starostliví rodiče . Dne 11. října 1900 ukončil Kubín období svých výtvarných studií v Hořicích na oddělení pro sochaře. Bydlel zprvu u ředitele Dokoupila, pak mu našli rodiče byt na Husově třídě č. 480 u městského písaře Josefa Černého. Proto „Hořice jsou v životě Kubínově nezapomenutelnou krajinnou rekvizitou“ , jak napsal prof. Alois Jilemnický výstavě obrazů O. Kubína v roce 1963.
Před branami pražské akademie
Studovat na pražské akademii výtvarných umění byl sen O. Kubína již od jeho útlých let. O tom vyprávěl Kubín Pavlu Váchovi.
„Když jsem měl dělat zkoušku na Akademii , byl jsem velmi rozrušen. Tu noc jsem dlouho nemohl usnout a nakonec jsem zaspal. Na zkoušku jsem přišel pozdě. V ateliéru bylo tak plno, že nebylo model ani vidět. Mé bezradné přecházení přerušil školník. Šeptl mi: Jdou vedle, tam je ještě volno. Opravdu, kolem modelu, dělala se figura, stáli jen čtyři uchazeči. Byl to totiž ateliér Myslbekovy sochařské přípravky. Poněvadž jsem chodil předtím dva roky na školu v Hořicích, tak jsem si řekl, že to zkusím. Vypůjčil jsem si špachtle a dal se do toho..
Před polednem přišel Myslbeka, všechno si prohlížel a pak mi řekl tónem, který nikoho nemohl nechat na pochybách. Oni již mohou jít domů! Prochodil jsem celé odpoledne kolem Vltavy. Mnoho nechybělo, abych do ní skočil. K večeru mě potkal školník a poslal mě se podívat do školy na černou tabuli, že už jsou tam výsledky. Ani jsem tam nechtěl jít. Ale pak jsem byl šťastný. Byl jsem jediný přijat k Myslbekovy. U sochařiny jsem však nezůstal. Když jsem skončil přípravku, přešel jsem na malířskou speciálku k Brožíkovi pod vedením Hynaise a jeho nástupce Hanuše Schwaigera, s nímž jsem si nerozuměl pro odlišnost výtvarného cítění, abych nakonec roku 1905 absolvoval na speciálce u Františka Thieleho.
Ještě na Akademii před prázdninami jsem se domluvil s malířem Fieglem, že půjdeme studovat do Antverp.
Už ani nevím jak, ale nakonec jsem odjel jako expediční malíř s brněnským profesorem Karlem Absolónem a dr. Františkem Straňákem na jeskyňářskou výpravu na Macochu. Přítel naší rodiny dr. Karel Absolon mi dovolil, abych s ním sestoupil na dno Macochy a výpravě vařil „pravý námořnický grog“. Já jsem tam z dolního můstku po motouzových žebřících skutečně lezl a na dně Macochy namaloval osm obrazů, které jsem vystavil na boskovické výstavě studentského vzdělávacího spolku „Bílka“ a tam jako novopečený dvaadvacetiletý kumštýř prodal svůj první obrázek. Byl to Švec. Koupil jej vídeňský obchodník obuví Helmera, od něho jej později získal Baťa. A také obrázky z Macochy se dobře prodávaly. Byl o ně velký zájem.
Na zkušenou do Antverp
„Jednoho dne přišel lístek od B. Feigla. Hned jsem se sbalil a odjel za ním do Antverp. Na Rubensově nejstarší akademii světa dali mě kreslit Michelangelova Otroka“.
Dlouho tam nepobyl, protože mu chtěli zbořit jeho představu o lidské svobodě důstojnosti. Určovali rychlost výtvarníkovy práce a spouštěli za posluchači železnou mříž.
V Antverpách již od dob Rembrandtových byl nadbytek malířů. Proto nebyla mezi nimi o bídu nouze. Feigl měl schopnost prodávat obrazy i v cizině, ale v Antverpách nevěděl konec konců kam. Nastalo u nich období velmi známého nedostatku. Kubín seděl na posteli a zpíval své písně. Feigl maloval podle zrcadla nad umyvadlem autoportrét. Nazval jej „Hlad“. Obraz se zrovna tak mohl jmenovat „Beduín“ nebo „Žid s plnovousem“. Při malování autoportrétu napadlo Feigla, aby namaloval na prodej malý obrázek psíka, kterému sedí moucha na čumáčku. Za pár hodin bylo prodejné dílo stvořeno. Kubín však zůstal pesimistou. Feigl byl naproti tomu optimistou. Mlčky vzal psíka s mouchou a odešel. Vrátil se bez obrazu a nesl pytel sucharů. Chroupal je plnými ústy a vysvětloval Kubínovi: „Pejska s masařkou jsem prodal jednomu starému vetešníkovi a dostal jsem objednávku kočičky s vosou. Peněz jsem sice vyzískal málo, ale vystačily na tyto suchary, které jsou poměrně mnohem chutnější a lacinější než chléb. Pojď se podívat na mého psíka ve vetešníkově výkladě!“
Přátelé si nacpali do kapes sucharů a procházeli se antverpskými ulicemi pojídajíce své zásoby. Také se zastavili před vetešnickým krámkem. Kubín řekl:“ Víš, není tak špatný ten tvůj psík, ale chleba by mně byl milejší než tvoje suchary.“
U nároží s plakáty pojednou Kubín vyplivl suchar z úst a vzkřikl. Feigl sledoval jeho pohled a uviděl všechno. Na nároží visel obrovský plakát, na němž byl namalován obrovský suchar, na který skákali tři buldoci. Suchar měl tutéž značku, jako suchary koupené Feiglem. Plakát měl nápis: „Nám psům chutná nejlépe náš psí suchar“. Kubín byl velmi roztrpčen, že jedli psí suchary. Prosil Feigla, aby ho doprovodil do nemocnice, že si tam dá vypumpovat žaludek. Feigl zase tvrdil, že přes všechny plakáty, jsou suchary chutné a výživné a chroupal je dále. Kubín však nebyl k utišení. V mansardě hotelu zalezl do postele, zavzlykal a po moravsku řekl:“ Jsem na tom hůře než pes. Ani těch psích sucharů už nemohu pozřít !“
Kubín neměl rád místa, kde se mu vedlo špatně. Jakmile se změnila situace peněžní zásilkou za prodané obrazy z Brna, Kubín se řádně najedl, napil a už neměl v Antverpách stání.
„Odjíždím z této nevlídné země. Pojedu příštím rychlíkem rovnou do Paříže, kde mohu bydlet sochaře Španiela, mého přítele. Chceš-li můžeš jet se mnou , řekl Kubín Feiglovi. Ještě téže noci za bouřlivého lijáku putovaly dvě postavy českých malířů, obtíženi zavazadly ke vzdálené železniční stanici. A tak se jelo do Paříže k sochaří Španielovi, ale prvou noc spali přátelé na lavičce po Eiffelovkou.
Kubín - sport a divadlo
Kubín za mlada sportovně jezdil na kole, hrál tenis. Když se v Boskovicích v roce 1907 tvořila Dělnická tělocvičná jednota, byl jejím spoluzakladatelem a prvním náčelníkem. Už v roce 1902 se svým spolubydlícím sochařem Janem Šturmou vstoupil do sociálně demokratické strany.
Také hrával s ochotníky divadlo. Jsou známé i barevné návrhy na scény. Miloval i pimprlata. O nich vyprávěl roku 1963 dr. Janu Kaldovi ze Sebranic: „Loutky, ty - Bože - nemohou chybět v životě výtvarníka. Jako student jsem stál u kolébky boskovické loutkové prascénky, řezal a oblékal loutky, maloval dekorace a hrál pimprlata ve staré, dřevěné sokolovně. Dodnes si pamatuji na patetický úryvek z jedné role:“ Pojď sem, aneboližto prišpacíruj ke mně, ty malý modloslužebníku!“
V Paříži, v Lucemburské zahradě jsem nepřešel bez zastavení ani jedno divadélko lidového loutkáře s typickou figurkou francouzského školáka v černé zástěře - Guignola, francouzského to Kašpárka.
To byly krásné, mladé časy…….
Kubínova „Bouda“ - jeho velká láska
Když po utišení první světové válečné vichřice psal Kubín z Paříže do Boskovic, tázal se na „Boudu“. Tak totiž všeobecně nazýval svůj první primitivní ateliér v Boskovicích, který si z vepřovic postavil na zahradě svých rodičů. Byla to chaloupka se třemi okny s lepenkovou střechou. Již tato stavbička ukazovala na Kubínův tvůrčí smysl i na jeho vitálnost. Kolem boudy byly v létě velké kvetoucí slunečnice, které za sluncem obracely své krásné, zlatožlutohnědé hlavice. Kubín měl slunečnice v květu velmi rád a maloval je přímo z barvových tub, aby na obraze dosahoval jejich plastičnosti..
Vchod do boudy byl stinně obrostlý planou vinou révou, skýtající v loubí za teplých dnů příjemný chládek. Uvnitř boudy bylo vše prosté. Upěchovaná zem, strop i stěny bíle zalíčeny a jen prostý modrý proužek květů byl jedinou ozdobou. Na půdu se lezlo po šikmých dřevených schodech. Zelená pohovka, dřevěné „křeslo“, železná kamínka „Vincek“, něco obrázků, knihovnička s knihami, malířské potřeby s trůnícím malířským stojanem - to byl všecek inventář. Nesmíme zapomenout na sádrový odlitek posmrtné masky italského sochaře Antonia Canova, který působil přímo strašidelným dojmem. Byl umístěn na hlavní stěně proti oknu.
Zde trávil Kubín mnohé chvíle hořkosti, někdy však s přáteli i chvíle radosti. Hodně to bylo s muzikusem Vladimírem Tichým , později profesorem tělocviku i v srbském Bělehradě. V boudě samotařil, přemýšlel, ale poměrně málo maloval. A právě pokud maloval tyto průbojné dynamické malby, říkají mnoho o Kubínově síle a vyjadřovací odvaze. Žil v boudě život nitra a kniha mu zde bývala mostem od uměleckých myšlenek k realitě. Proto Kubín nikdy nemohl zapomenout místa, kde poprvé nechal rodit své smělé myšlenky o umění a jeho cestách.
Dnes po boudě není památky. Jen donedávna čtvero ovocných stromů bylo mezníkem obdélníku, v němž stál Kubínův ateliér, jeho kolébka uměleckých inspirací a snah.
Vzpomínky na Otakara Kubína
Právě před rokem - v září 2003 - jsme si na stránkách Vlastivědných listů připomínali 120. výročí narození boskovického rodáka, žijícího velkou část svého života ve Francii, Otakara Kubína.
Celoměstské oslavy byly důstojné a jejich vyvrcholením byla výstava Kubínových děl a odhalení památníku - busty O. Kubína na místě, kde stál malířův rodný dům.
Po těchto oslavách jsme si při setkání s panem Františkem Rybářem z Blanska o Kubínovi povídali a pan Rybář mi po krátkém čase poslal několik stránek textu, kde vzpomíná na Otakara Kubína. Jeho vzpomínky jsou doplněny ještě kopiemi některých dopisů a pohlednic, které pan Rybář dostal od malíře a po jeho smrti i od jeho manželky, paní Berthe. Tyto vzpomínky se mi velice líbily, a proto jsem (se svolením autora) aspoň část z textů vybrala.
"Mám-li si vybavit a osvěžit vzpomínky na Otakara Kubína, musím se v paměti vrátit hlouběji do let padesátých a šedesátých minulého století, do doby politického kvasu, zakřiknutého normalizací, do režimu s všestranným omezováním svobody. Byla to však současně i doba mládí, čas hltání dostupných kulturních hodnot, především obliba četby knih rozličného obsahu...
Můj zájem o výtvarné umění se rozšiřoval četbou odborných publikací, monografií, návštěvami výstav, ateliérů, odborných přednášek i členstvím v klubech. Při občasných návštěvách Brna vedly často mé kroky do Moravského zemského muzea, v němž tehdy v pátém poschodí bývala stálá sbírka České malířství 20. století. Obrazárna byla v roce 1970 zrušena a její sbírky přešly do jiných budov Moravské galerie. V Obrazárně mě vábily především obrazy malířů Osmy a Tvrdošíjných. Otakar Kubín tam měl pět obrazů. Vedle rozměrnějšího obrazu Moravská pole tam byly portrét Boh. Kubišty, Zátiší s mochyní, Přístav v Porquerolle a Levandulové pole. U posledně jmenovaného jsem vždy postával nejdéle. Zaujal mě samotný motiv nedostižné krajiny jižní Francie, tlumená modelace barev prozářená rozptýleným světlem. Vyzařovala z něho rovnováha klidu, vnitřní pohoda i touha dálek...
Velká výstava z díla Otakara Kubína se konala v roce 1958 v Domě umění v Brně. Poprvé jsem viděl tak velký počet Kubínových krajin francouzských i krajin od Boskovic, kytic, zátiší. To již byl Kubín ve svých rodných Boskovicích. S přítelem Čechem jsme ho občas zahlédli při procházce po náměstí, ale oslovit jsem si ho netroufal.
V roce 1963 se uskutečnila v Boskovicích výstava obrazů Otakara Kubína k jeho 80. narozeninám. Výstava mě okouzlila. Vracel jsem se na ni opětovně, abych si obrazy v klidu důkladněji prohlédl a také je fotografoval. Rostla ve mně touha se k slavnému Mistru přiblížit, ale chyběla mi jistá dávka odvahy. Když jsme jednoho odpoledne s Čechem opětovně prohlíželi vystavené věci, setkali jsme se se Zdeňkem Kubínem, synovcem malíře. Zdeněk věděl, že jsem na výstavě fotografoval a navrhl, abych z reprodukcí připravil malé album, které by snad Mistra potěšilo. Vybral jsem tedy několik zvětšenin - tehdy jen černobílých - a upravil do alba. Zdeněk s Mistrem domluvil setkání v tehdejším Kubínově bytě, v Rezidenci.
V den návštěvy jsem měl velkou trému, nějak jsem zvládl i políbení ruky paní Berthe, ale to již nás Otakar Kubín vítal s úsměvem a nataženou pravicí. Pamatuji si na jeho přívětivý výraz v očích a laskavý úsměv na tváři. Trvalo jen chviličku, než jsem se zbavil počátečního ostychu. Hovor nejdřív směřoval k probíhající výstavě v Zámeckém skleníku, potom mě Mistr poděkoval za skromné album, které si s chotí prohlížel. Pokyvoval hlavou, chválil zvětšeniny. U některých vzpomněl, že ten motiv maloval vícekrát i z jiných míst. U jiného vzpomínal na počasí, které malbu provázelo. Zavzpomínal také na své jinošství, kdy jezdil do Blanska se svým otcem do továrny K. a R. Ježkových. Také na propast Macochu vzpomněl, na svou výpravu a malování na jejím dně. Byl prý tehdy ještě mladíček, ale již dost odvážný.
Ještě dále se debatovalo o umění a vzpomínalo na stejné téma. Mistr byl dobře naladěn, ale čas rychle běžel, stmívalo se, přišla doba odchodu. Loučení bylo srdečné, provázené pozváním na další návštěvu. Mistr Kubín mi daroval tři grafické listy s motivy jeho milované Provence. Měl jsem z nich velkou radost, odcházel jsem z návštěvy velmi dojat.
Od té doby můj zájem o Kubínovu tvorbu vzrůstal. Začal jsem intenzivněji shromažďovat a sbírat vše dostupné o Kubínovi - novinové články, časopisy, katalogy z výstav, plakáty, grafiku. Vyhledával jsem a seznamoval jsem se s lidmi, kteří O. Kubína znali nebo se s ním setkali. Bylo jich dost. Jak z uměleckého života, tak z běžné společnosti.
S Mistrem Kubínem jsem se ještě náhodně setkal počátkem června 1964 na náměstí v Boskovicích, když spolu s manželkou Berthe šli do Záložny na oběd. Pozdravil jsem je a kupodivu mě Mistr poznal. K další návštěvě u Kubínových, bohužel, už nedošlo. Kubínovi odjeli do Francie s příslibem, že do Boskovic zase vrátí..
Otakar Kubín sice odjel, ale já jsem si s ním dopisoval. Celkem 16 dopisů mně přišlo. Poslední ze Simiane 23. 6. 1967. Doisy byly zprvu velmi optimistické. Vyzařoval z nich elán k malování známých motivů, k pořádání výstav, ale také přinášely vzpomínky a opakované slibování opětovného návratu do rodných Boskovic. Poslední dopisy se však již vyznačovaly nostalgií, odevzdáním se osudu, jejich obsah byl nesourodý, zčásti i zmatený, písmo čím dál kostrbatější. Stáří a nemoc se projevily.
Po smrti Otakara Kubína však moje korespondence s jihofrancouzskou Provencí neustala. Psala vdova po Mistru Kubínovi, paní Berthe Kubín, rozená Chaix. O ní jsem napočítal 46 dopisů ze Simiane, Vaucluse, Marseille a Aptu. Dopisy psané provensálským jazykem byly mnohdy tvrdým oříškem pro profesora Valentu z blanenského gymnázia i magistra Kopala, kteří mi je překládali. Korespondence s paní Berthe Kubínovou trvala až do její smrti - 19. 6. 1987. Paní Kubínová si vždy přála, aby se na jejího manžela nezapomínalo. Byla vděčná za jeho připomenutí, ať výstavami či příležitostnými články v tisku. Uplynulo mnoho let od mého setkání s Otakarem Kubínem. Mnohé se změnilo jak ve společnosti, tak v běhu života samého. Viděl jsem stovky obrazů jiných autorů, viděl mnoho výstav, ateliérů, soukromých sbírek u přátel a známých. Stovky grafik, kreseb, bibliografií, odborné literatury, monografií prošlo mýma rukama. Obzor poznávání se zákonitě rozrostl o nové, dosud i skryté hodnoty výtvarných děl, o nová jména našeho kulturního dění, avšak na Otakara Kubína, na jeho malířské, kreslířské a grafické dílo nemohu nikdy zapomenout. Zůstává navždy zakotveno hluboko v srdci..."
A proč se po roce k Otakaru Kubínovi opět vracíme? Je to proto, že si v říjnu připomeneme 35. výročí jeho úmrtí. Otakar Kubín zemřel 17. října 1969 v Marseille. Pohřben je v rodinné hrobce jeho ženy v Aptu, ale na náhrobku je vytesáno jeho české jméno - O. Kubín.