Maňas Jaroslav
divadelníkByl jednou z osobností, která od roku 1947 výrazně ovlivnila vývoj ochotnického divadla v Boskovicích.
Narodil se 4. srpna 1913 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Otec byl krejčím u Lázeňského divadla v Luhačovicích. Ten jej také seznámil s divadlem, ke kterému měl již od dětství vřelý vztah. Na ochotnická divadelní prkna vstoupil ve Starém Městě, a protože měl divadelní vlohy, brzy vedl divadelní dorost. Věnoval se také hudbě a již v 18 letech měl svůj taneční orchestr. V roce 1932 nastoupil vojenskou základní službu, z níž pak šel do Vojenské akademie a sloužil jako důstojník čs. armády až do roku 1939. V protektorátě byl nasazen do likérky do Vizovic. Tam se opět vrátil k ochotnickému divadlu. Hrály se zejména vlastenecké hry. Po roce 1945 byl znovu povolán do armády. Po 2 letech však odchází do zálohy a nastupuje jako úředník u firmy Hrůza, výroba likérů, v Boskovicích.
A nebyl by to ani Jaroslav Maňas, aby jeho první cesta nevedla mezi divadelní ochotníky. Ještě v roce 1947, krátce po svém nastěhování do Boskovic uvádí kabaretní večer Ve zvuku a obraze, který sám sestavil. A ke konci roku 1947 uvádí městské ochotnické divadlo v jeho režii hru F. Kožíka Meluzína. V této hře již také hraje jeho manželka Jaroslava. Hra měla velký úspěch a její premiéry se zúčastnil i autor. Úspěch této hry a její kvalitní nastudování vyneslo divadlo mezi přední ochotnická divadla kraje a Jaroslava Maňase mezi vůdčí osobnosti boskovického ochot. divadla. Následovala velká řada her, které J. Maňas režíroval a v některých i hrál. Z těch hlavních jmenuji Vlastence rokoka od D. Haliové (1949), Hejtmana Talafúse od A. Jiráska (1950), Hádajú sa o rozumné (1950), To byl český muzikant (1951), kde si zahrál i roli F. Kmocha, Vzbouření na vsi a Nebe na zemi (1952).
V roce 1953 to byli Jiráskovi Psohlavci, v roce 1954 Hervého Mamzelle Nitouche, kde pro hlavní roli získal členku hudebního divadla v Karlíně Věru Beranovou. V dalších létech to byla Goldoniho Mirandolína a Haškův Dobrý voják Švejk (1955), Hikmetova Legenda o lásce a Piskáčkova Slovácká princezka (1956). Není možno zapomenout ani na Izabelu Španělskou (1956), Katajevovu Ztřeštěnou neděli (1959), ani Karvašovu Půlnoční mši.
Byla veliká škoda pro divadlo, že v roce 1958 byl J. Maňas přeložen do Modřic u Brna, kam denně dojížděl za prací. Velké zaneprázdnění mu již nedovolilo věnovat se divadlu tak, jako tomu bylo v letech 1947 až 1958. Divadlu však pomáhal jak se dalo, alespoň radou.
Období, ve kterém J. Maňas aktivně působil v městském ochotnickém divadle bylo velmi plodné na výborné divadelní hry. Jeho velikým kladem a devizou pro divadlo bylo i to, že pro realizaci uváděných her získal nejen výborného scénografa v osobě Antonína Vorla z Brna, ale i další spolupracovníky. Sám byl velice náročným režisérem, který nikomu nic neodpustil. Bylo to období, které divadlu přinášelo vavříny na divadelních soutěžích i úspěchy na zájezdech. Toto období nebude asi dlouho překonáno. Bohužel se již k ochotnickému divadlu pro trvalé zaneprázdnění a později pro nemoc nedostal. A tak jsme se s ním 9. 4. 1985 rozloučili naposled.