cz   en   de

Klub přátel Boskovic

  KPB > Osobnosti Boskovicka > Mensdorff-Pouilly

Mensdorff-Pouilly

šlechtický rod
Rod Pouilly odvozuje svůj původ od baronie Pouilly u Stenay na řece Meuse v Lotrinsku, prokazatelně od roku 1395. Jeden z předků, Albert – Louis de Pouilly (1731 – 1795) byl koncem 18. století, za vlády Ludvíka XVI. velitelem královského regimentu. On i jeho synové byli přesvědčenými royalisty a odpůrci Napoleona. Když král padl, pokládal Louis de Pouilly za bezpečnější pobývat mimo Francii.
Jeho syn Emmanuel (1777 – 1852) odešel před Napoleonem z Francie do Rakouska, kde vstoupil do armády. Účastnil se vojenských tažení, byl několikrát raněn a nakonec se usadil v Čechách. Mezitím přijal od císaře jméno Mensdorff podle názvu vesnice v Lucembursku, která rodu Pouilly předtím patřila. Z důvodu osobní bezpečnosti se začal psát Mensdorff – Pouilly. V roce 1804 se Emmanuel oženil s princeznou Sofií (1778 – 1835) a protože se rozhodli většinu času pobývat v Čechách, v roce 1838 si koupili statek a panství Nečtiny v západních Čechách. Jeho syn Alfons Friedrich (1810 – 1894) panství zvelebil a učinil z něho své hlavní sídlo, kde nechal postavit i rodinnou hrobku. Toto panství zůstalo v majetku rodu do roku 1945.

V roce 1843 se Alfons Friedrich oženil s dědičkou boskovického panství Terezií Rosou Františkou z Dietrichsteina (1823 – 1856). Po smrti Terezie se panství stalo majetkem rodiny Mensdorff – Pouilly. V roce 1857 založil Alfons Friedrich v Boskovicích klášter Milosrdných sester a v roce 1873 dal v městské části Bělá postavit kapli. Podruhé se oženil v roce 1862 s Marií von Lamberg (1833 – 1876) Po určitou dobu byl Alfons Friedrich také starostou, nejprve židovské a později i křesťanské (1864 – 1876) části, města Boskovice. V roce 1888 mu bylo uděleno čestné občanství města.

Držitelem panství byl také Alfons Vladimír (1864 -1935), který se oženil s Idou Paarovou (1867 – 1945). I on byl starostou (1895 – 1907) a velkým mecenášem města Boskovice. Jeho zásluhou a pomocí mohlo být v Boskovicích zřízeno gymnázium.

Univerzálním dědicem a správcem majetku se v roce 1919 stal Alfons Karel Mensdorff – Pouilly (1891-1973), který se v roce 1923 oženil s Marií Strachwitzovou (1901 – 1971). Za druhé světové války se boskovické panství dostalo pod nucenou správu, protože Mensdorffové se považovali za Čechy a odmítali jakoukoliv kolaboraci s nacismem. Alfons Karel byl nějakou dobu dokonce zadržován gestapem. Následkem nucené správy byla přeměna některých zámeckých budov na sirotčinec. V letech 1938 – 1945 se do zámku v Boskovicích postupně nastěhovaly vojenské štáby tří armád. Rodina Mensdorff – Pouilly ale v části zámku mohla žít dál. Po vyhlášení mobilizace v září 1938 byl na zámku ubytován štáb československé armády. Během války byl na zámku zřízen lazaret pro důstojníky wehrmachtu. Na jaře 1945 byl lazaret přesunut, ale do zámku se nastěhoval štáb Malinovského armády, který byl posléze odvelen jinam a na zámku zůstala pouze rodina majitelů.V roce 1948 byla na celý velkostatek uvalena národní správa. Pro Alfonse Karla pak následovaly dva roky internace v táboře nucených prací v Hodoníně u Kunštátu a v Pardubicích. V roce 1952 byl veškerý majetek rodiny konfiskován. Po znárodnění dostal Alfons Karel s rodinou do užívání na zámku tři pokoje. Pracoval v okresní nemocenské pojišťovně a později na místním národním výboru, kde velice intenzivně hájil zájmy města. Paní Marie se starala o rodinu a přivydělávala si pletením svetrů.

Na základě restitučního zákona byla v roce 1991 většina majetku rodiny Mensdorff – Pouilly vrácena potomkům hraběte Karla Alfonse a hraběnky Marie.

V roce 1818 byl rodu v Rakousku udělen hraběcí titul a právo užívat erb rodu Pouilly (modrý lev na stříbrném štítu), který byl ale v roce 1844 upraven do současné podoby.

Znak rodu – modrý lev na stříbrném štítu se slovy: „Sans varier“ („Beze změny“)

Rodové heslo Mensdorff – Pouilly – „Fortitudine et caritate“ („Statečností a láskou“)

Zámek Boskovice

V letech 1682 – 1694 byl na místě dnešního zámku dominikánský klášter. Ten byl zrušen v roce 1784 Josefem II. Poté sloužil jako manufaktura pro výrobu barev a v roce 1806 se budova využívala jako lazaret císařských vojáků raněných v bitvě u Slavkova. V letech 1812 – 1819 byla rozebrána východní část kláštera – kostel. Budova zámku pak byla dokončena v roce 1826 v empírovém slohu.

Stránku připravili Eva Šmétková a Tomáš Pitner, prosinec 2014