Klub přátel Boskovic

Špidlík Tomáš kardinál

Tomáš Špidlík se narodil v Boskovicích, kde také absolvoval základní školu i gymnázium. V roce 1938 začal studovat latinu a českou literaturu na filozofické fakultě v Brně. Po uzavření vysokých škol nacisty na podzim 1939 vstoupil 23. září 1940 do jezuitského noviciátu v Benešově u Prahy. Když i ten obsadili nacisté, pokračoval v letech 1942 – 1945 ve filosofických studiích a Velehradě, kde také složil řeholní sliby.

Po skončení studií byl Špidlík jmenován prefektem velehradského gymnázia. Vyučoval tam češtinu a ruštinu. V roce 1946 byl poslán na teologická studia do holandského Maastrichtu, kde 22. srpna 1949 přijal kněžské svěcení. V roce 1950 doplnil svá jezuitská studia v italské Florencii. V roce 1951, kdy již bylo zřejmé, že se nebude moci vrátit do své vlasti, začal spolupracovat s Vatikánským rozhlasem. Jeho české páteční promluvy na Radiu Vatikán byly překládány do mnoha jiných jazyků. Pokračoval také ve studiích na Papežském orientálním institutu v Římě, kde v roce 1954 obhájil svou doktorskou práci a začal tam vyučovat jako docent východní a patristickou teologii. Působil ale také ve Spojených státech, v Indii, v Africe. V roce 1961 byl jmenován profesorem.

Tomáš Špidlík byl strýcem studenta a křesťanského aktivisty Pavla Švandy, který byl v říjnu 1981 po srpnové návštěvě Říma a svého strýce Tomáše nalezen mrtvý na dně propasti Macocha. Podle některých názorů byl umučený a zavražděný Státní bezpečností.

Od roku 1990 Špidlík přednášel již jako emeritní profesor opět v Římě.

V březnu roku 1995 vedl duchovní cvičení (exercicie) papeže Jana Pavla II. a římské kurie.

V roce 1996 byl Atelier duchovního umění Centra Aletti pověřen výzdobou papežské kaple „Redemptoris Mater“ ve Vatikánu a kardinál Špidlík a P. Marco Rupnik odpovídali za teologickou a uměleckou koncepci .

17. října 1996 se Tomáš Špidlík stal čestným občanem Boskovic.

28. října 1998 Tomáše Špidlíka český prezident Václav Havel za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva vyznamenal Řádem T. G. Masaryka.

V roce 2002 udělila Česká biskupská konference Tomáši Špidlíkovi Řád sv. Cyrila a Metoděje za celoživotní dílo.

Papež Jan Pavel II. jmenoval 21. října 2003 profesora Tomáše Špidlíka kardinálem. Do svého kardinálského erbu si Tomáš Špidlík vložil heslo “Ex toto corde“ (Z celého srdce).

Kardinálské kolegium vybralo kardinála Špidlíka, aby 18. dubna 2005 v Sixtinské kapli pronesl poslední promluvu ke konkláve před volbou papeže, v níž byl nakonec zvolen Benedikt XVI. Ke kardinálům, kteří budou volit nového papeže, mají promluvit dvě význačné církevní osobnosti o situaci, ve které se v současnosti církev nachází a o výzvách, které před ní stojí do budoucna. Vzhledem ke svému věku již kardinál Špidlík nebyl oprávněn papeže volit.

Kardinál Špidlík získal, hlavně v posledních asi dvaceti letech, množství různých ocenění téměř na celém světě. Byl např. jmenován Mužem roku, Nejobdivuhodnějším mužem desetiletí, dostal vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury a umění, ale i za Přínos pro porozumění mezi národy. Dostal i několik zlatých medailí a čestných občanství a doktorátů, ale i dalších cen.

Tomáš kardinál Špidlík zemřel v pátek 16. dubna 2010 v 21.00 h po delší nemoci v kruhu svých přátel a spolupracovníků. Dne 30. dubna 2010 byl pohřben v bazilice na Velehradě.

26. června 2010 byla, u příležitosti 110. výročí založení školy, na budově Gymnázia Boskovice odhalena pamětní deska kardinálu Tomáši Špidlíkovi.

Ve svých dílech se kardinál Špidlík zaměřoval hlavně na teologii křesťanského východu. Mnozí oceňují hloubku, poctivost i umělecký cit jeho bádání, jeho porozumění historii i současnosti i schopnost učinit dávné myšlenky inspirativními pro současnost.

Vzpomínky na strýce Tomšíka

Moje nejranější vzpomínky na strýce Tomšíka, jak jsme mu všichni v rodině říkali, se pojí s jeho rodným domkem na Bělé. Ten byl i mým rodným domkem, protože rodiče v něm několik roků po svatbě bydleli, než se odstěhovali do vlastního. Z tohoto času útlého dětství se mi vybavuje velká světnice, kterou jsme obývali my, malá světnička vedle sloužící jako výměnek dědečkovým rodičům a na druhé straně chodby, která byla současně pekárnou chleba i přípravnou jídla, pak dvě místnosti obývané matčinými rodiči, mladší sestrou mé matky Albínou a nejmladším bratrem Tomšíkem, tehdy studentem gymnázia. Tento student se stal u křtu mým kmotrem, z čehož mu občas vyplynula povinnost se o mne postarat a domnívám se, že se někdy se mnou dost nazlobil. Ale patrně nejúčinnějším výchovným prostředkem byla jeho hra na housle, při které jsme vydatně vyzpěvovali zejména mou oblíbenou Komáři se ženili a plno dalších. Duší a srdcem celé této rodinné společnosti byla moje babička, která se nejen starala o početnou rodinu, ale i o celé hospodářství, pole a dobytek. Její manžel, můj dědeček, se z 1.světové války vrátil jako invalida, zůstával tedy doma, seděl na verpánku a ševcoval. Babička, ač nebyla žádná silačka, pracovala neúnavně od časného rána do pozdního večera, byla v ní síla a houževnost venkovské ženy ze Šošůvky, kde vyrůstala v rodině s matkou vdovou a pěti sourozenci. Nikdy si nestěžovala a naopak ještě dokázala ostatní povzbuzovat a posilovat svou vírou, že vše zlé je k něčemu dobré, a že každé zlo se nakonec v dobro obrátí. Domnívám se, že tento optimismus se přenesl i na jejího nejmladšího, který byl tak trochu jejím chráněncem. Babička a její dvě starší dcery (moje matka Marie a teta Albína) se mu snažily ulevovat v domácích povinnostech, aby mohl využít svého velkého nadání a vystudovat. Ale mladý student se sám snažil podle svých sil pomáhat, dával kondice (učil i hraběcí hochy) i hodiny na housle.

Když jsme se přestěhovali a strýc odešel studovat do Brna, vídala jsem jej už méně. Po uzavření vysokých škol Němci jsem o něm jen slýchávala od babičky a po válce už jsem jej málem nepoznala. Jeli jsme jej navštívit na Velehrad, kde mu byl během války poskytnut azyl a přiznávám, že mě docela zarazil ten vysoký pán v sutaně, tak se lišící od veselého mládence, který si se mnou hrával. Pak už jsme jej viděli krátce nato naposledy. Když jsme se s ním loučili před jeho odjezdem do Holandska, nikdo z nás netušil, že uplyne mnoho roků, než se opět shledáme. Ve své vlasti se z něj po nástupu komunismu stala persona non grata a nemohl tedy ani on přijet sem, ani nikdo z nás jet za ním. Teprve v roce 1963 se babičce podařilo získat povolení k návštěvě, a tak se konečně po 17 letech mohla setkat se svým synem, tehdy už profesorem a doktorem teologie. Bohužel, jeho první poválečné návštěvy ve vlasti v roce 1969 se již nedožila, neboť zemřela v roce 1966. Tehdy však docházelo k určitému politickému uvolňování v naší zemi, a tak po všech těch letech, kdy jsem o strýci věděla jen z pohlednic z nejrůznějších koutů světa, tak právě v roce 1966 se mi podařilo na strýcovo pozvání i s manželem navštívit Itálii, která se stala jeho druhým domovem. Byl to pro nás úžasný zážitek, který dokáže skutečně pochopit jen ten, komu se v oněch dobách podařilo byť na skok ocitnout se za ostnatým drátem. Se strýcem jsme se setkali v Livornu a prožili s ním tři krásné a nezapomenutelné dny. Během doby se do Itálie podařilo dostat se i dalším členům naší rodiny – bratr Zdeněk, bratranec František s manželkou i děti mé sestry Marie. Také můj syn jako budoucí architekt zatoužil poznat krásy Itálie a setkat se se svým prastrýcem,jehož velmi obdivoval. V dobách stále tvrdě panující normalizace se mu podařilo získat devízový příslib a mohl se tak vydat na svou osudnou cestu.Vrátil se sice plný nadšení, dojmů, zážitků a plánů, ale nic z toho se mu nepodařilo realizovat. Krátce po svém návratu byl dne 3.10.1981 nalezen za nikdy neobjasněných okolností mrtev na dně propasti Macocha, ozývaly se i hlasy, které jeho smrt dávaly do souvislosti právě s onou vytouženou návštěvou Itálie a setkání s P. Špidlíkem, avšak celá událost nebyla nikdy řádně vyšetřena a patrně zůstane provždy jedním z nevyřešených případů totalitní hrůzovlády.

Přišel listopad 1989 a strýci už nic nebránilo návratu do vlasti. Strýčkovy sestry Marie a Albína se mohly radovat ze setkání s milovaným mladším bratrem a radost měli pochopitelně i všichni další členové rodiny. Setkávali jsme se obvykle u bratrance Františka Odehnala, společně jsme zažili i smutné chvilky jako byly pohřby obou strýčkových sester. Pro mne zůstanou nezapomenutelným zážitkem dvě další setkání se strýčkem v Římě v jeho bytě v Centro Alletti. Poprvé to bylo se sestrou Marií na týdenním pobytu, kdy jsme nejprve se strýčkem a pak samy s mapou procházely Řím a poznávaly jeho památky a večery trávily na terase v doslova mezinárodní společnosti. Kolem nás zněla italština, angličtina, francouzština, ruština… a my jsme jen tiše seděly a obdivovaly strýce, jak hladce přechází z jedné řeči do druhé a volně a přirozeně se baví s profesory z Oxfordu, s umělci z Ruska, se spisovatelem z Francie a dalšími významnými osobnostmi.

Ještě úžasnější byla druhá moje návštěva Říma,a to u příležitosti jmenování strýce kardinálem. Slovy lze těžko vyjádřit všechny ty povznášející pocity, tu krásu a vznešenost celého obřadu i díky za to, že jsme toho mohli být účastni. Audiencí u papeže bylo toto krásné setkání dovršeno.

Můj strýček byl po celý můj život vždy předmětem mého obdivu, vážím si jeho inteligence, erudice, jeho smyslu pro humor a optimismus i obrovské empatie, kterou projevuje při životních problémech svých bližních. Svou úžasnou sílu, energii a vtip projevil při své poslední návštěvě Boskovic, kde se pouze v úzkém rodinném kruhu sešel se svými blízkými, zdržel se jen velmi krátce, neboť jeho přítomnost u nás souvisela s návštěvou papeže v České republice a nesla s sebou samozřejmě své povinnosti.

Naše rodina, přátelé, blízcí a všichni, kteří měli třeba jen malou příležitost se s kardinálem Tomášem Špidlíkem osobně setkat, kteří jej znají třeba prostřednictvím jeho knih či alespoň médií se zcela upřímně připojí k mému přání – kéž ještě dlouho živ a zdráv je člověk, na nějž jeho rodné město může právem býti hrdo.