Klub přátel Boskovic

Svěrák Karel

MUDr. Karel Svěrák se narodil v Boskovicích 22. října 1889. Vychodil zde obecnou školu a na místním gymnáziu maturoval v roce 1910. Jeho studium na lékařské fakultě přerušila 1. světová válka. V červenci 1914 narukoval na vojnu. Sloužil většinou jako zdravotník na různých místech fronty. Konec války prožil v zajateckém táboře na italské frontě u města Gorizzia. Jako člen chirurgického oddělení polní nemocnice tam byl až do konce října 1918.

Po válce se hlásil do služeb nově vzniklé ČSR. Dostal studijní dovolenou, dokončil studia a po promoci odešel na Slovensko do Ružomberka. Tam založil odbočku Čsl. Červeného kříže a poradnu Masarykovy ligy proti tuberkulóze. V lednu 1929 byl převelen do Brna, kde působil v hodnosti majora zdravotní služby. Měl i vlastní vyhledávanou ordinaci na Náměstí Svobody. Do zálohy z vojenské služby odešel v roce 1929. Velmi se angažoval v brněnském spolkovém a kulturním životě. Po okupaci zachránil pro Brno Masarykovu léčebnu nádorů.

Za okupace byl MUDr. Svěrák jedním z vedoucích činitelů zdravotně sociální péče. Lékaři i jiní činitelé se na něj obraceli, aby chránil české ústavy před německými zábory a rozkrádáním.

Jeho nesmlouvavý postoj vůči německým okupantům byl příčinou katastrofy, která potkala nejen jej, ale i celou jeho rodinu. Dne 29.12.1941 seskočila na naše území skupina parašutistů, která měla za úkol provést atentát na říšského protektora R. Heidrycha. V prvním období se jejich ukrývání ujali zaměstnanci Červeného kříže a další občané až do atentátu dne 27.5.1942.

V březnu 1942 ČsČK navázal spojení s Masarykovou ligou proti tuberkulóze. Do této akce byl zapojen i dr. Svěrák, který měl pomoci při zajišťování úkrytu v některém klášteře. Atentát na Heydricha 27. května 1942 byl považován za nejvýznamnější odbojovou činnost v okupované Evropě. V rámci lékařských vyšetření se v ordinaci dr. Svěráka v Ječné ulici v Praze konaly konspirativní schůzky. Parašutisté se nemohli zdržovat delší dobu na jednom místě a bylo nutné vyhledávat další možnosti jejich úkrytu.

Domovní prohlídky Němců byly stále četnější. Místoředitel okresní nemocenské pojišťovny v Brně se obrátil na MUDr. Svěráka a požádal ho, aby jej doporučil některým církevním hodnostářům, se kterými byl ve styku. Svěrák mu doporučil kanovníka kapituly svatovítské a předpokládal, že by se úkryt mohl najít v některém klášteře. Ten však tuto prosbu odmítl s oddůvodněním, že mu to jako knězi nedovolují ani církevní, ani světské zákony.

Vypomohl biskup pravoslavné církve Gorazd, který rozhodl, aby podzemní prostory pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici byly dány parašutistům k dispozici. Po výpovědi Karla Čurdy, bývalého parašutisty, se roztočil kolotoč zatýkání, mučení i poprav. Brzy ráno dne 18. června 1942 zemřelo všech sedm parašutistů ukrytých v kryptě kostela Cyrila a Metoděje. Zatýkání bylo ještě intenzivnější. Dne 7. července byl dr. Svěrák na služební cestě ve východních Čechách. Gestapo ten den obsadilo jeho byt v Ječné ulici a odvezlo jeho sedmnáctiletou dceru Iris. Po příchodu domů byl dr. Svěrák přepaden, prohledán, zatčen a odvezen na Pankrác. Jeho manželka Marie byla 24. července zatčena a také odvezena na Pankrác, kde byla vězněna už jejich dcera. Byt byl zapečetěn a patnáctiletý syn Karel, který nebyl náhodou doma, se ukryl u své babičky. Ale ani on gestapu neunikl a 2. srpna byl i on zatčen. Celá rodina byla odvezena 20. srpna do Malé pevnosti v Terezíně. Vyšetřování atentátu prováděla zvláštní komise v Berlíně, která 3. září vynesla rozsudek smrti nad biskupem Gorazdem i jeho pomocníky. Rodina Svěrákových byla 22. října převezena do Mauthausenu a o dva dny později, 24. října, byli všichni její členové popraveni. Na úmrtních listech byla udána doba jednotlivých poprav takto: v 11.42 hodin byla popravena dcera Iris, v 11.44 manželka Marie, ve 14.00 hodin syn Karel a nakonec v 14.02 hodin MUDr. Karel Svěrák.

Vědecká činost MUDr. Karla Svěráka byla velmi obsáhlá. Jeho osobním cílem bylo vybudování velké moderní, zařízené nemocnice v jeho rodišti - Boskovicích, která by vyhovovala potřebám tohoto kraje.

Vzpomínka na tohoto boskovského rodáka a vlastence by neměla být pouze historickou vzpomínkou, ale pobídkou dnešní generaci ke zvýšení činnosti pro město i republiku.

Životním cílem dr. Svěráka bylo, v době před válkou, vybudovat ve svém rodišti v Boskovicích velkou, moderně zařízenou nemocnici, která by vyhovovala potřebám celého zdejšího kraje. Plán se mu nepodařilo uskutečnit, veškeré jeho úsilí zastavila válka. Splnění jeho snu se Boskovice dočkaly až v roce 1958, kdy byla nemocnice vybudována a otevřena.

Na památku MUDr. Karla Svěráka byla pojmenována ulice ve které stával domek ve kterém se narodil. A na něm umístěna pamětní deska, která jej připomínala. Při zbourání domku byla odevzdána na městský úřad. Nové instalace se však již nedočkala. Také zasedací síň v nemocnici, jejíž stavby se nedočkal, byla pojmenována jeho jménem. Ale ani to již dnes není skutečností.

Přesto je třeba si připomenout jeho jméno a jeho čin. Jeho příklad statečnosti nechť je příkladem pro nás pro všechny.

Článek Jaroslavy Kovaříkové (Klub přátel Boskovic) k 80. výročí popravy MUDr. Svěráka

Když v protektorátu přistáli na konci roku 1941 členové skupiny Anthropoid, byli zpočátku v péči Červeného kříže. Bylo nutné pro ně zajistit bezpečné ubytování a stravu. Později navázali členové ČsČK spojení s Masarykovou ligou proti tuberkulose a požádali o další pomoc. Do této akce byl zapojen i MUDr. Karel Svěrák, který měl pomoci při zajišťování úkrytu pro parašutisty.

V rámci lékařských vyšetření se v ordinaci MUDr. Karla Svěráka odehrávaly v Praze, v Ječné ulici konspirativní schůzky. Parašutisté se nemohli zdržovat na jednom místě pro četné domovní prohlídky. Obrátili se na msgra Otu Stanovského kanovníka kapitoly svatovítské, zda by se nemohli ukrýt v některém klášteře. Msgr.Stanovský odmítl s odůvodněním, že mu to jako knězi nedovolují ani církevní, ani světské zákony. Vypomohl však biskup pravoslavné církve Gorazd, ten rozhodl, aby podzemní prostory pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v Reslově ulici byly dány parašutistům k dispozici.

V sobotu 27.5.1942 zazněly v zatáčce v Praze Kobylisích výstřely které měly usmrtit zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Atentát provedli Josef Gabčík, kterému však selhal samopal , ale těžká zranění mu způsobila detonace pumy, kterou vrhl na jeho auto Jan Kubiš.

Atentát na Heydricha byl považován za nejvýznamnější odbojovou činnost v Evropě a měl takový ohlas, že Britanie a Francie odvolaly své podpisy pod mnichovským diktátem. Heydrich prosazoval konečné řešení české otázky – 2. října 1941 prohlásil, „že Čech v tomto prostotu už nemá konec konců co pohledávat a on se nebude pokoušet předělávat tuhle svoloč českou podle metody na Němce. Plánoval rovněž vymýcení českého národa tak, že schopní lidé budou posíláni jako otroci do říše na ty nejtěžší práce až do té doby, kdy budou úplně jako národ zlikvidováni.

Po té, co Reinhard Heydrich 4. července 1942 v nemocnici Na Bulovce umírá, začíná v českých zemích teror, jaký zde nebyl nikdy v minulosti praktikován. Přesto, že gestapo pátrá s aktivitou téměř nadlidskou, pár zatčených se sice najde, ale ti nemají s atentátem nic společného. Za schvalování atentátu jsou popravováni stovky lidí bez soudu.

Až 16.6.1942 se na německé vyšetřovatele usměje štěstí. To když parašutista – Jidáš Karel Čurda vstoupil do tehdejšího Petschova paláce, hlavního sídla pražského gestapa. Je to právě jeho výpověď, která roztočí kolotoč zatýkání a mučení zakončené popravami. Po Čurdově výpovědi jsou zaýkáni všichni, kdo se kolem parašutistů jen mihli. To již mají nacisti na rukou krev vyvražděných Lidic a stovky popravených Čechů, „kteří schvalovali atentát na zastupujícího protektora“, kdy lidé byli stříleni bez soudu.

18.6.1942 brzo ráno se nedaleko Vltavy v Reslově ulici zvedá opona tragického dějství, během něj padne všech sedm parašutistů ukrytých za pomoci duchovních v kryptě kostela Cyrila a Metoděje. Bránili se statečně do poslední chvíle a poslední kulkou ze své zbraně ukončila většina z nich svůj život.

Další průběh pak byl rychlý a pro účastníky katastrofální. Celá akce byla prozrazena. 26.6. byl zatčen Jan Sonnenvend a rodina Fafkova, Msgre. Stanovský, 7.7. MUDr. Karel Svěrák. V uvedený den byl na služební cestě ve východních Čechách. Gestapo obsadilo v ten den jeho byl v Ječné ulici a odvezli jeho 17-letou dceru Iris. Po příchodu domů byl přepaden, prohledán, zatčen a odvezen na Pankrác. 24.7. byla zatčena jeho manželka Marie. Byt byl zapečetěn. Jeho 15-letý syn Karel, který nebyl náhodou doma, uchýlil se ke své babičce. Ani ten však neunikl gestapu, byl vypátrán a zatčen 2.srpna. Všichni byli vyslýcháni. 20.8. byla celý rodina Svěrákova odvezena do Malé pevnosti v Terezíně. Vyšetřování atentátu prováděla zvláštní komise v Berlíně. 3. Září 1942 vynesla rozsudek nad biskupem Gorazdem a jeho pomocníky. Pro všechny to byl rozsudek smrti. Po ukončení procesu měl soudní tribunál poradu, v níž určil, že všichni ostatní účastníci v počtu 270 osob budou vězněni až do konce války. Tento rozsudek však nebyl v Berlíně potvrzen. Konalo se další přelíčení před staným soudem, který nad všemi 270 osobami vynesl trest smrti.

22. října 1942 byli převezeni do Mauthauzenu a o dva dny později 24. Října byli popraveni.

Na úmrtních oznámeních, které dostala sestra MUDr. Karla Svěráka byla doba jednotlivých poprav udána takto: 24.10.1942 - V 11.42 hod byla popravena 17letá dcera Iris, v 11.44 hod manželka Marie, ve 14.00 hod 15letý syn Karel a 14.02 hod MUDr. Karel Svěrák.

Připomeňme si v krátkosti životopis MUDr. Karla Svěráka.

Jeho rodný dům stál na ulici, která byla ihned po 2. Světové válce pojmenována jeho jménem a na dům byla dána pamětní deska. Dům byl zbourán deska byla předána na MNV, kde se později však nenašla. V Boskovicích vychodil obecnou školu a gymnázium maturoval 2.7.1910

Jeho studium na lékařské fakultě přerušila 1. Světová válka. V červenci 1914 musel narukovat na vojnu. Sloužil většinou jako zdravotník na různých místech fronty. Konec války prožil v zajateckém táboře na Italské frontě u Gorice jako člen chirurgického oddělení polní nemocnice až do 31.10.1918. Po válce se hlásil na velitelství v Praze do služeb nově vzniklé ČSR. Obdržel studijní dovolenou a po promoci odešel v hodnosti nadporučíka zdravotnictva na Slovensko do Ružomberoku. Tam založil odbočku Československého červeného kříže a poradnu Masarykovy ligy proti tuberkulose. Zde značně přispěl ke zlepšení zdravotního stavu obyvatel, bezplatně léčil, radil a vychovával.

V lednu 1929 byl převelen do Brna, kde působil v hodnosti majora na vnitřním oddělení divizní nemocnice. V Brně měl i vlastní vyhledávanou ordinaci na náměstí Svobody. Velkou péči věnoval brněnské odbočce Mladé generace lékařů. Když přešel na ministerstvo zdravotnictví do Prahy, kontakty s Brnem neustále udržoval. V roce 1936 odešel do zálohy.

Životním cílem MUDr. Karla Svěráka bylo v době před válkou vybudovat ve svém rodišti v Boskovicích velkou, moderně zařízenou nemocnici, která by vyhovovala potřebám celého zdejšího kraje. I když na tomto úseku usilovně pracoval, nepodařilo se mu plán uskutečnit, plány a veškeré nadšení zastavila válka. Úsilím některých nadšenců a obětavým pracovníkům se po druhé válce podařilo sen MUDr. Karla Svěráka splnit a na podzim v roce 1958 byla slavnostně otevřena a zprovozněna nová a na tehdejší dobu moderní nemocnice. Od začátku stavby se počítalo s tím, že nová nemocnice v Boskovicích ponese jméno MUDr. Karla Svěráka. V této době však nebylo toto možné z tehdejších politických důvodů. Pojmenovaná byla tedy alespoň jeho jménem zasedací síň. Zasedací síň byla zrušena a přeměněna na rehabilitaci a jméno Karla Svěráka před vstupem bylo rovněž odstraněno. V současné době při posledních oslavách výročí otevření nemocnice byla jménem MUDr. Karla Svěráka pojmenována knihovna, která je v 2. patře.

V současné době, kdy si připomínáme 80. výročí od hrdinství parašutistů skupiny Anthropoid a atentátu na Heydricha a všech hrdinů domácího odboje, kteří jim pomáhali a za tuto činnost obětovali své životy toho nejcennějšího, svého života a života svých nejbližších jako tomu bylo i v případě našeho rodáka, kdy s ním byla v Mauthausenu popravena jeho manželka Marie, dcera Iris a nejmladší, ještě dítě, syn Karel.

Věnujme jim tedy s velkou úctou naši vzpomínku. Čest jejich památce.