O krásné Aničce ze Žďárné
Kdysi dávno žila ve Žďárné chudá vdova se svou jedinou dcerou Aničkou. Ta Anička byla nejhezčí z celé vesnice, ale její krása jí nestačila. Chtěla být nejkrásnější na světě. Sám zlý duch jí asi našeptal, že se její přání splní, když se umyje hostií. A tak šla hned v neděli do kostela k přijímání. Když jí pan farář položil na jazyk hostii, nespolkla ji, ale opatrně vložila do bílého šátku. Doma ji rozpustila v mléce, nalila do teplé vody a tak si připravila koupel.
Plná nedočkavosti se do ní ponořila. V tu chvíli se jí z těla začaly trhat kusy kůže a než vylezla z té lázně, byla k nepoznání. I maso měla místy z těla vyrvané. Zděšeně volala svou matku. Když ta ubohá žena spatřila své dítě tak znetvořené, hrůzou omdlela. Nepřežila dlouho neštěstí své dcery a tak Anička zůstala opuštěná sama v domě. Nebylo nikoho, kdo by jí posloužil. Ve dne v noci bědovala nad svým neštěstím. Lidé už ani nechtěli chodit kolem její chaloupky, protože se děsili jejího žalostného nářku. Jen některé soucitné sousedky jí denně přinášely na práh trochu jídla.
Jednoho dne se již neozvala. Byla mrtvá. Tiše ležela v rakvi, ale nepodobala se druhým lidem. Zčernala jako uhel.
Pochovali ji na odlehlém místě v rohu hřbitova, ale té nešťastnici nebyl dopřán klid ani po smrti. Každé noci se zjevovala v kostele před oltářem. Klečela na mramorovém stupni a modlila se. Po půlnoci vždy zmizela.
Do žďárenského mlýna jednou přišel krajánek. Snad půl světa již prošel, mnoho zažil a mnoho znal. Byl to statečný chlapík a jeho srdce bylo laskavé a plné soucitu. Když uslyšel ten smutný příběh o Aničce, umínil si, že ji vysvobodí.
Vyžádal si od kostelníka svěcenou křídu a svěcenou vodu a pozdě večer se vydal do chrámu. Tou křídou nakreslil kolem sebe kruh. O půlnoci se objevila Anička. Klečela, ruce sepjaté a vroucně se modlila. Po její zčernalé tváři splývaly těžké slzy. V tu chvíli se krajánek zbožně pokřižoval a pak ji pokropil svěcenou vodou. Ona rázem zbělela a byla zase tak krásná, jako kdysi bývala. Tiše pronesla jen jediné slůvko: „Děkuji.“ Pak zmizela, jako by se rozplynula ve tmě.
Krajánek se zaradoval, že ji vysvobodil. Spokojeně usedl do poslední lavice, trochu si zdříml a již za svítání vesele vykročil na další pouť do širého světa.
(Tuto pověst vyprávěla Soně Paroulkové před více než padesáti lety osmdesátiletá Marie Ševčíková.) Z knihy pověstí z Drahanské vrchoviny O šesti mládencích, kterou napsala Soňa Paroulková, vydaly Regionální noviny a je k dostání u boskovických knihkupců a v redakci RN.