Jak bývalo o Vánocích
A přece slyšíš trubky, poznáváš chorál (Hospodine pomiluj nás) ve Vox Clamantis. Je to v čase, kdy mnohý člověk přestává být bezbožníkem, nekleje, těší se na svěcení svátku, rozvzpomene se na své rodiny, nežádá co není jeho. I kdyby ten či onen člověk tím největším zlosynem byl, kdož může vědět, jak prožívá své Vánoce. Věřící se radují, že věří, nevěřící hledají ještě pádnější argumenty aby zdůraznili svůj atheismus. Však všechny nás zahřeje teplo Štědrého večera, ten večer tajemný a radostný.
Kdo máš to štěstí, že na Štědrý večer prožiješ Rybovu mši Hej mistře v chrámu sv. Jakuba, po Ita misa est, postůj na Staroměstském rynku. Támhle přechází tou pohádkou ojedinělý člověk. Ale sám cítíš, že vedle tebe jich stojí miliony, jako před chvílí ta sta a sta v chrámu. Hodní i nehodní, vrahové i geniové. Všichni však ve stavu nevinnosti. V té, ve které jsme se všichni zrodili, a po které budeme všichni toužit, opouštějíce tento svět.
Vybaví se vzpomínka na Štědrý večer dětských let, kdy po chudé večeři a ještě chudší nadílce, sedali jsme v Boskovicích u hradu a poslouchali TICHO. Připomínám si tu velebnost přírody Boskovicka a velebnost díla lidské ruky, která před staletími stavěla krásu Prahy. Nenahraditelný a s ničím nesrovnatelný prožitek.
Mám rád Vánoce a nejvíce Betlémy, které tak přesvědčivě vyjadřují lidskost, že se lépe vyjádřit nedá. S nadšením prohlížím překrásná díla mistrů Alše, Lady, Fišerové, známých i neznámých malířů. Toulám se po pražských kostelích a obdivuje tu nesmírnou krásu. Škoda, že Vánoce netrvají celý rok. Ale proč by nemohly? Co kdybych si udělal svůj betlém. Co kdybych do naivních figurek vložil osoby které jsem měl jako kluk rád, nebo už jako starý poznal, že jsem je měl mít rád. Mohl bych se tak bavit po celý zbytek života, prožít znovu ty krásné chvíle dětství. No ja, ale budu to umět? Ono vyřezat figurku není jen tak, byť by byla sebeprimitivnější. No uvidím. Zprubovat to můžu a jestli se mě to podaří, udělám si betlém boskovický.
Koho a co tam znázornit. Měl by tam být kostel a radnice, starý hrad, templ, Otylka, kaplička na Bělé a co já vím, co mě ještě napadne? No a z osob? Ještě uvidíme. Ale určitě moji kamarádi Vlastík a Josef Vybíhalovi, Josef Ševčík, Francek Špičku, Meltón Stránský, Gusta Čudu, Anka Musílova, můj děda a babička, hostinský pan Špidla, prof.. Volf, pan dr. Treu, Vojtíšek na pate, páter Vladislavský, pan učitel Ťok, starý Havrda, Alfa Bečkú, buben Traplovy kapely a jestli se mě to povede, Mazuráci a židovští hasiči. Napíši si osnovu a jak budu jednotlivé figurky dělat, dopíši co jsem zapomněl. Jenže napsat je něco jiného a udělat také. Ale budu se snažit s pomocí Boží.
Prosinec 1936.
Je už citelná zima. Všude plno sněhu. Za výklady u Dolejšího, Hénka, Harnacha i v Setce se objevují teplé obleky. Na rynku je nezvyklý shon. Mámy a tátové kupují, smlouvají i nadávají. Mezi tím mumrajem se proplétáme my, kluci. Pan Friš vytáhnul Mikuláše, který stojí před vchodem do jeho krámu a upozorňuje návštěvníky, že sklad je zásoben vším potřebným. Jeho obchod je na cestě ze Židů do měšťanky a staré obecné školy. Hned je v nás školácích sváteční nálada. Budó Vánoce. Také pan Vašíček, cukrář u radnice má za výkladem Mikuláša. A ten, světe div se, kévá hlavó. A těch dobrot. Čokoládoví Mikuláši, čerti, panáčci, auta, lokomotivy, vše se třpytí barevnými stanioly až oči přecházejí. Jo, ale není na ně. Ta krása je jenom pro ty šťastnější, bohatší. No co. Až bude babička dělat cukroví, tak mě taky nějakou tu lokálku vyrépne.
Potom se objevil na rynku vysokánské vánoční strom a to už byly opravdové Vánoce. Děti chudáků dostávali ve škole nadílku. Nebyly to věci staré a opotřebované, ale nové. Vzpomínám, jak pan učitel Šubrt, dej mu Pán Bůh lehké odpočinutí, mě v kopě čepic jednu vybíral. Věděl, že ji potřebuji, tak hledal a hledal, ale na moji velkou hlavu nemohl žádnou nalézt. Pak dostal nápad. Natáhl jednu na koleno, popotáhnul za všechny strany, narazil mi ji na hlavu se slovy: „Vidíš Jaroslave, a je to.“ Čepice mě opravdu pasovala. No a také boty jsme dostali. Pan Král nám vzal míru na nové bytelné komisňáky, které bezpečně vydržely do příštích vánoc. Všechna čest těm, kdož jste se v Boskovicích starali o nás, kteří měli jen ty životy. Starostlivost byla dobrá, po všech stránkách. Nejen o tělo, obědy, svačiny, o prázdninách ozdravovny, ošacení, obutí. Ale také o duši. Knihy, divadla, přednášky, doučování. Kdepak České srdce z Olbrachtovy Anny proletářky. Zde to bylo něco zcela jiného. Nevyrostli z nás dacani.
Také děti z lepších rodin se k nám chudákům chovali kamarádsky. Neznám případu, že by se kdy někdo z nich na nás vyvyšoval a nás ponižoval. Alespoň co se mého ročníku 1930 týká.
Učitelé, pokud si od mateřské školky pamatuji, paní učitelka Konečná a Brhlova, první až pátá třída pan učitel Šubrt, Kovaříková Svojanovská, měšťanka Ťok, Klimeš, Klíma, Heger, Kopl, Valoušek a důstojný pan Vladislavský, kromě svých bohatých znalostí a pedagogických schopností, byli lidé čestní a spravedliví. Slovo protekce nikdo neznal. Kdyby takového případu bylo, jistě bych si toho povšimnul.
Jistě ti bohatší byli i chytřejší, protože se mohli po škole doma v klidu učit. Kdežto my museli do lesa na dříví, nebo krást uhlí na dráhu. Jedno však je nutno uznat. Úroveň měli všichni a jistě jsou dnes dobrými lidmi a odborníky. Vzpomínám - Dušana Švandu, Karla Kovaříka, Radima Střechu, Miloše Chrásta, Jaromíra Čecháka, Standu Navrátila, Miloše Straku, Zdeňka Luňáčka, Jožku Bašnýho a mého nejmilejšího kamaráda, i když jsem mu to nikdy neřekl, Zdeňka Přikryla. Měli na náměstí hotel.
Obchody zářily tak nějak halasovsky krásně. A tam ta hromada archů na pultě só Betlémy. Něco koupil's a dostal jsi jej. Ale my neměli ani pětník. Co nám tedy zbývalo. Jen pozdravení a prosba. Pane Friš, Horák, Fabiánek, dal byste nám betlém? Všude jsme dostali Každý daráček nesl cigorku. Nás však neudivilo cože Ježíšek s tolika kafém. Nás zajímal černé král, vemblót, Arab s turbanem a ty překrásné jesličky. U Bati dávali Malé noviny, ve kterých mimo ševce Pepka byly také vánoční koledy. Mezi jinými i koleda Nesem vám noviny poslouchejte, včetně not. Noty neznám, tak zpívám podle svého. Ale pane, když jsem ji potom slyšel v kostele, ta byla krásná. Moje by se Ježíškovi určitě nelíbila. A v kostele je ještě něco. Vopravdické Betlém. V oknách se tam svítí, všude je mír a klid. V jeskyňce se právě narodil Kristus Pán. Anděl to oznamuje pastýřům a oni se mu jdou poklonit. Tak to je ten náš Ježíšek. Král králů a Pán pánů. Díváš se a cítíš jaké štěstí máš, že se narodil. Škoda, že jsem tenkrát nebyl na světě. Taky bych mu něco přinesl. A dal bych mu i všechny moje poklady ( babička jim říkala krámy) co jsem měl schované pod harmarou.
Boskovické lesy posílají borovičky. Jejich vůně je také jedním z darů. Bůh ví kolikrát tu již zavoněly. Ta vůně je stále stejná. I Betlém je stále stejný. A ty jsi rád, že se tady čas zastavil.
Jezulátko. Komu ho nevěnovat, nežli boskovickým klukům. Vyrostl v Nazaretě, ale myslím, že se od nás mnoho nelišil. Na obrazech bývá znázorněn jak pilně pomáhá mamince a sv. Josefovi. Já však vím ze zkušenosti, že také čekal na větu, Tak toho nech a běž za klukama. A neuhoň se.
Žít v Boskovicích, jistě by bydlel v Židech. Jednak byl sám žid a jednak byl chudák. Jistě by s námi kamarádil, účastnil se našich „lotrovin“, nosil nám macky, (macesy -- snad by je mamince nekrad jako naši kamarádi Fricek Faldičku, Karel Müller, Robin Ruprechtu a Honzik Ašinbergru). My na něho křičeli žide smrade, nebo židi, židi ukřižovali Pána Ježíše. No, tohle bychom v tomto případě křičet nemohli. Kolikrát jsem si kámoše očuchal. Že by smrděli? Kdepak! Prostě se to rýmovalo. Je zvláštností, že oni nám nikdy nenadávali, i když bychom toho mnohdy zasluhovali. Měli ho rádi a on nás.
Tak můj Ježíšek je Boskovčák, který vůbec nedbá jací vzácní lidé, tři Králové přišli a přinesli mu vzácné dary. Kdepak zlato a kadidlo! Ani královská koruna ho nezajímá. Ja, takhle poškrabat tu ovečku pod krkem, to by bylo něco! A chudák maminka je z toho celá pryč. Ja a žádný jesle! Dřevo na kolíbku, vercajk a ponk dali k dispozici sv. Josefovi boskovičtí mistři stolaři. To by tak hrálo. Tolik fachmanů i s patronem a nechat Ježíška v Jeslích. Peřinku a povlečení donesla slečna Michálková. Má se starat o sto jednoho chudáka. To už je ganc egál. A z obory přilétlo hejno zpěváčků, aby svaté rodině a těm monarchům zazpívali.
U Templu sedijó nějaci chudáci s malym děckem, a nemajó kam jít. Šeptá tetka tetce. Ale di, to budó jistě nějaky plky. Depakale, teťka du vodsuď. Děcko je zabaleny jenom v plince, a do huby taky asi nemajó co dat. Tetky se radijó co dělat. Víte co žensky, vemem nějaky ty hábe co máme po děckách a pudem to vokóknót. Jistě to bude mlady děvčisko a neví si rade. A vo nějakym kvartýru nevíte? Ale ja! Dyť u Špičku mají prázdnó kuchyňku. Pravda, je malá. Ale šporhert tam je, a hlavně, budó mit střechu nad hlavó. Francka je hodná ženská, jistě je veme. Taky nějaká vandlička bude potřeba pro to maly. A plinky. Ty našklubeme ze staréch lajntuchů. Rajbsakle máme a kamilke na čaj a do vody taky. Tak žensky dem. A ty Fánka vostaň, podoj kozu, aby bylo trochu čerstvyho mlika pro to maly. Ale di! Copak může malé fagan pit kozi mliko? Depak! To je mocka silny. Ale skočim k Musilum. Trochu kravskyho mě jistě dajó. Ale i to se ještě bude muset ředit vodó. A jejdanenku, ešče flašku a dudlák! Nate, tady máte dvě koruny, kupte to u Moslera, snaď bude mít ještě votevřeny. Vy tady nevočumujte, obrací se tetka na nás. Leťte do Vobory nazbírat pár šišek a chábí, ať majó čim zatopit. Letíme. To uhlí, co jsme včera nasbírali na dráze, dáme taky.
Tak takhle by to asi vypadalo a probíhalo v tom našem Betlémě. A podle Kristova, Co jste jednomu z mých nejmenších učinili, Mě jste učinili. Tak dělo se mnohokrát.
úryvek z rukopisu knihy Boskovský betlém Jaroslava Koutného