Zamyšlení p. Františka Blahy
Milí přátelé,
jsem rád, že se prostřednictvím Vlastivědných listů mohu alespoň na dálku setkat se svými krajany. A jsem rád, že je to právě v tomto předvánočním čase. Ještě dříve, než se v několika řádcích podělím o své adventní zamyšleni, děkuji Vám všem, kteří máte rádi svůj kraj a kteří pomáháte odkrývat jeho kořeny a historii či si se zájmem umíte všimnout toho, co je kolem Vás pěkného. Šťastný je ten člověk, který dokáže vidět v sobě, v druhých i kolem sebe dobro, říká J. Powell, i přes všechno to nepříjemné, co nás obklopuje, zasahuje či v nás přebývá.
Adventní doba pro mě znamená dvě podstatné věci:
Tou první je očekávání. Stále někam spěchám, ba se přímo řítím. Množství úkolů, starostí, zodpovědností, problémů… A ještě ty Vánoce! ? Ale někdy si říkám, jestli nejsem pilot, který si už jenom hlídá přístroje na palubní desce a kterého zajímá jenom to, aby jeho letadlo letělo stále rychleji a stále výš, ale který už pomalu zapomíná, odkud letí a kam. A proč vlastně do letadla usednul a koho má na palubě? V přírodě občas nevadí, když jen tak bloumám krajinou, lesem, cestou necestou. V životě ale potřebuji alespoň jednou v roce zpomalit, připustit si otázky, které nejsou vůbec jednoduché, ale přitom nesmírně důležité, a uslyšet: „Nezapomeň, kdo jsi. Nezapomeň, co chceš. Nezapomeň, nezapomeň, odkud přicházíš a kam jdeš.“ Proto jsem vděčný za advent, že mohu hledat odpověď a zároveň na ni čekat.
Druhým slovem, v adventu podstatným, je příchod, nebo snad lépe přicházení (staročesky „čtvero příští“). Křesťanský advent připomíná různé způsoby Božího přicházení do kosmických i našich osobních dějin: před dvěma tisíci lety, v okamžiku mé smrti, na konci časů… Nejdůležitější je ale jeho příchod v této chvíli. Teď stojí za dveřmi a tiše klepe. Pokud mám odvahu zvednout se od palubního počítače, zastavit se – a otevřít…
Opravdový adventní a vánoční radost prožiji tam, kde se moje očekávání a jeho příchod setkají. Nemusím se ho bát. Je to stejný Bůh, o němž se dočítáme v zažloutlých knížkách po našich babičkách a který před dvěma tisíciletími vstoupil do očekávání izraelského národa – ale úplně jinak, než si to představovali. Narodil se v betlémské stáji – možná proto, abych měl naději i ve chvílích, když mi moje srdce nebo doba, ve které žiji, připomínají chlívek. Je to stejný Bůh, který se zastavil pod stromem a zavolal celníka, nad nímž všichni „zbožní“ ohrnovali noc, a nechal se pozvat k němu domů. Je to stejný Bůh, který se u studny zastavil s cizinkou, což by zase žádný „spravedlivý“ neudělal, a trochu vody, která zahání žízeň, odměnil otevřením pramene vody živé…
Tentýž Bůh stojí u dveří mých očekávání, u mých otázek odkud, kam a proč. Je blízko, když si uvědomuji svou touhu smířit se sám se sebou, s druhými, s ním, odpustit, uzdravit, najít si na sebe čas. Je blízko, když mi chybí někdo, s kým bych mohl sdílet své radosti, bolesti či strach… A je velmi blízko, když vystoupím ze svých sebestředných kruhů a v konkrétním čase se někomu stanu blízkým.
Milí přátelé, přeji Vám, abyste v těchto dnech mezi mnoha jinými dárky objevili Dárek toho, kterého je snadné přehlédnout, protože přichází tiše a nenápadně. Přináší však svůj pokoj a smysl do každého srdce a vstupuje všude, kde je pootevřeno či alespoň odemčeno. Přeji Vám, abyste jeho přítomnost mohli objevovat i v kráse zimní přírody, která je dílem jeho rukou.
František Blaha rodák ze Sulíkova, absolvent boskovického gymnázia, kněz a salesián